Antonín Pelíšek: Jak voní svoboda
Je známá věc, že vůně dokážou vyvolat vzpomínky na minulost. Když o tom uvažuju po uplynutí 35 let od listopadu 1989, připomenou mi občas několik zážitků.
V zakouřené místnosti mi někdy vyvstane silný dojem z jedné kultovní českobudějovické hospody, kde jsme krátce po událostech na pražské Národní třídě probírali s kamarádem politickou situaci. Dost hlasitě a za notného popotahování z cigaret značky Petra.
„Všiml sis něčeho zvláštního?“ zeptal se mě při odchodu. Mohli jsme mluvit o všem. Svobodně. To je přece krása,“ odpověděl sám sobě.
Vůně dobré kávy mi zase přináší asociaci na náladu jen pár měsíců po pádu totality. Banky tehdy měnily za české koruny trochu šilinků nebo marek a já odjel Škodou 100 do rakouského Freistadtu. V kavárně na náměstí jsem si poručil „ein kaffe und štrúdl“ a po obsloužení si připadal jako král. Jako opravdový člověk.
A nakonec vůně mandlí a vanilky! Dodnes mi přiblíží krátké zastavení kousek za hranicemi Horního Rakouska. Projížděli jsme tudy na jaře 1990 se synem. Šlapali na kolech a já mu ukazoval svět za bývalou železnou oponou, kde se zdraví i cizí lidé.
Po občerstvení u silnice, které nás stálo poslední drobné, synkovi hostinská darovala několik nanuků. Byly obalené čokoládou, drcenými oříšky a mandlemi, voněly vanilkou a nám připadaly o moc větší a chutnější než ty naše. Paní se usmívala, přála šťastnou cestu a ještě zamávala.
Určitě pochopíte, co mi vůně těchto sladkosti pokaždé vnese do duše. Je to naděje na budoucnost plnou vzájemného respektu a tolerance.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
