Ivan Mls: Legrace
Napadlo mě onehdy, že se nám v posledních letech nějak vytratil jeden typ humoru. Takový ten, kterým jsme si výrazně ulevovali, když na nás dolehla tíha doby – zkrátka dělali jsme si legraci takříkajíc na účet představitelů státu a vůbec osob z nejvyšších pater politiky, které o něčem rozhodují.
Kdysi se pro tenhle druh humoru ujalo označení, že to jsou vtipy o zlatou mříž. Vyprávěly se stranou a opatrně, jen těm nejdůvěryhodnějším známým. Prezentovat je veřejně, to by si člověk koledoval.
Znáte to. Třeba ten, jak se sejde Husák s Reaganem a ptá se ho, kolik lidí ho nenávidí. „Asi tak patnáct milionů,“ řekne po chvíli přemýšlení Reagan. A Husák na to: „Tak to jsme na tom úplně stejně. Mě nenávidí taky patnáct milionů.“
To už jsou ale jen vzpomínky na minulost. Dávno už nám za podobné vtipkování nic nehrozí.
Jak jsem ale už v úvodu řekl, mám pocit, že tenhle druh humoru je dneska na vymření. Jen si zkuste zavzpomínat, kolik fórů a vtipů kolovalo o bývalých premiérech a prezidentech. Vtipy třeba o Václavu Klausovi vydaly v roce 2005 na vázanou stotřicetistránkovou knihu, třebaže mnohé z nich byly jen starými fóry napasovanými na nové kopyto.
Ale dneska? Bída s nouzí. Marně lovím v paměti, zda si nevzpomenu na nějaký vtip, upřesňuji dobrý vtip, o premiérovi, prezidentovi, šéfovi opozice či nějaké známé osobnosti mimoparlamentní scény. A nic...
Zato různých slovních útoků a urážek na adresu těch či oněch, které jsem slyšel či četl, si vybavím hned několik. Tak nevím – že by nám došel humor, a raději si zanadáváme, protože je to jednodušší?
Říká se, že humor je kořením života, a třeba takový Karel Čapek na tohle téma napsal, že „humor je solí země. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.“ A čerstvé politiky bychom si zasloužili, co říkáte?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
