Ivan Mls: Legrace

Kdysi se pro tenhle druh humoru ujalo označení, že to jsou vtipy o zlatou mříž. Vyprávěly se stranou a opatrně, jen těm nejdůvěryhodnějším známým. Prezentovat je veřejně, to by si člověk koledoval.

Znáte to. Třeba ten, jak se sejde Husák s Reaganem a ptá se ho, kolik lidí ho nenávidí. „Asi tak patnáct milionů,“  řekne po chvíli přemýšlení Reagan. A Husák na to: „Tak to jsme na tom úplně stejně. Mě nenávidí taky patnáct milionů.“

To už jsou ale jen vzpomínky na minulost. Dávno už nám za podobné vtipkování nic nehrozí.

Jak jsem ale už v úvodu řekl, mám pocit, že tenhle druh humoru je dneska na vymření. Jen si zkuste zavzpomínat, kolik fórů a vtipů kolovalo o bývalých premiérech a prezidentech. Vtipy třeba o Václavu Klausovi vydaly v roce 2005 na vázanou stotřicetistránkovou knihu, třebaže mnohé z nich byly jen starými fóry napasovanými na nové kopyto.

Ale dneska? Bída s nouzí. Marně lovím v paměti, zda si nevzpomenu na nějaký vtip, upřesňuji dobrý vtip, o premiérovi, prezidentovi, šéfovi opozice či nějaké známé osobnosti mimoparlamentní scény. A nic...

Zato různých slovních  útoků a urážek na adresu těch či oněch, které jsem slyšel či četl, si vybavím hned několik. Tak nevím – že by nám došel humor, a raději si zanadáváme, protože je to jednodušší?

Říká se, že humor je kořením života, a třeba takový Karel Čapek na tohle téma napsal, že „humor je solí země. Kdo je jím dobře prosolený, vydrží dlouho čerstvý.“ A čerstvé politiky bychom si zasloužili, co říkáte?