Jiří Březina starší: Stroje času

Nedávno jsem si to znovu vyzkoušel. Jel jsem na kole a všechno vonělo, jak je v máji zvykem. Najednou se z té spousty vůní jedna odloupla a skokem mě hodila do dětství, a to takovou silou, že jsem jen tak udržel rovnováhu.

V tu chvíli byl kolem nějaký hodně dávný májový večer a my jsme s partou spolužáků za vsí sbírali přemnožené chrousty. Stromy jimi byly úplně obalené. Sklepávali jsme je do trávy, cpali do zavařovaček a užili kolem toho spoustu legrace. Na rozdíl od těch chroustů, ti skončili jako slepičí krmivo.

Tohle se mi na té cyklostezce živě vybavilo v hlavě, v barvách, s bzučením chroustů a hlavně s tou omamnou vůní, která ty dva vzdálené okamžiky tak dokonale propojila. A to jsem ani nevěděl, která vůně to vlastně je. Musel jsem očichávat všechno, co kolem kvetlo, abych zjistil, že tenhle výlet časem mi zařídil obyčejný hloh.

Do jiného časového skoku mě poslala jedna dezinfekce, kterých je teď všude plno. Otevřel jsem tubu a najednou mi bylo patnáct, seděl jsem na učebně a dělal svůj první řidičák. Byly prázdniny a bylo horko.

Vzpomněl jsem si na svou nervozitu, na místo, kde jsem seděl, na slunce prolézající špinavými okny i na to, jak jsme ta okna otevírali, protože se tam v tom smradu nedalo vydržet. Možná bych se pročichal až ke zkušebním otázkám, jen kdyby to smrdělo méně strašlivě.

Takových čichových výletů časem mám víc a jedna věc jej na nich zvlášť zajímavá. Pokud se věda ke stroji času vůbec někdy dohrabe, bude to velký tanec milionů. Zatímco ta smradlavá dezinfekce mě přišla na pouhých 115 korun. Včetně DPH.