Hana Hosnedlová

Už jste někdy uvízli ve výtahu? Já několikrát. A musím přiznat, že zůstat viset ve výtahu sama není zrovna ta nejhorší varianta. Horší je, když tam uváznete s hysterkou.

Březen je pro mne měsíc, kdy těšení se na jaro nabývá na intenzitě. I když staré osvědčené pranostiky – jako třeba „březen, za kamna vlezem“ – vesměs mají svá opodstatnění.

Myslím si, že rozhodně nepatřím k těm upjatým, všechno kritizujícím a věčně moralizujícím dámám, kterým je mládí trnem v oku. Naopak, mám mladé lidi ráda.

Začátkem roku byla v českobudějovické Smetanově ulici odhalena pamětní deska Jiřímu Gansovi, na domě číslo 24, kde dlouhé roky žil. Stalo se tak k 30. výročí jeho úmrtí.

O přátelství toho bylo řečeno už hodně. Patří k němu velká slova i silné emoce. A podobně jako láska čtenáře, diváka, posluchače vždycky spolehlivě dostane.

Blížící se výročí upálení Jana Palacha mi vrátilo vzpomínku na celkem nedávnou příhodu. V jednom z vydání Literárního fóra uveřejnili článek s názvem Živá pochodeň číslo 1.

S váhou bojuje v průběhu roku skutečně dlouhá řada žen a dívek – některé oprávněně, jiné, které by ani nemusely, protože jejich proporce jsou optimální.

Ano, i vánočky mají svou historii! Podle doložených pramenů se za prvními pochoutkami tohoto typu musíme vrátit až do 16. století.

Čím jsem starší, tím méně mne šrumec okolo svátků přitahuje. Nicméně i tak se mi vybavují vzpomínky na Vánoce mého dětství. Tehdy sice byl problém naplnit dětská přání.

Už jste nepochybně slyšeli o člověku, který chodí po ulicích s velkým nápisem: Potřebujete obejmout? A ochotně nabízí svou náruč tomu, kdo skutečně tuto potřebu cítí.