Hana Hosnedlová: Japonka

Jak jsem vlastně k Megumi přišla? Když mi bylo asi šestnáct, byly nám v rámci studií nabídnuty adresy japonských středoškoláků, kteří si chtěli dopisovat s někým z Československa – anglicky!

V prvním okamžiku jsem ani nevěděla, jestli je Megumi holka, nebo kluk. Ale začaly jsme si psát, postupně jsem se dozvídala víc o ní samotné, o její rodině, o životě v Japonsku.

Když byla Megumi na hudební stáži v Německu, přijela na pár dní za mnou do Budějovic. V té době jsem byla už vdaná a čekala prvního potomka. Megumi byla skvělá, ze všeho u nás byla nadšená a moje rodina se jí moc líbila. Ani nevím proč, ale v paměti mi zůstala taková nepodstatná vzpomínka, jak jí strašně chutnala tatarská omáčka a jak si ji chtěla odvézt s sebou.      

Intenzita dopisů a balíčků s dárky po téhle návštěvě ještě zhoustla. Megumi se mi svěřovala i s  hodně osobními věcmi, třeba že její muž pije hodně vína, jak rodina musí podřizovat své víkendy a svátky kolektivnímu životu manželovy firmy či že její bydliště je jen pár set kilometrů od nebezpečné Fukušimy... Pochopila jsem, že mne zahrnula do své rodiny. Opakovaně mi nabízela pomoc v problematických chvílích.

V současnosti se intenzivně věnuje práci ve světovém mírovém hnutí, ale vždycky si najde čas na pár řádek pro mne. Dnes už píše jenom e-maily, ale ty její papírové dopisy s malůvkami, kytičkami a motýlky mám stále schované...