Hana Hosnedlová: Opalování letos
Miluju sluníčko. Bohužel, moje světlá blondýnkovská pleť už tak moc ne. Obvykle protestuje už při prvních teplejších jarních paprscích.
V souladu se svým měsíčním znamením zčervenám jako rak vhozený do vařící vody. Pravidelně to odnáší především nos, který je takovým mým kožním barometrem. Nejméně jednou, spíše ale víckrát za sezonu se mi spálí a sloupe. Navzdory různým krémům a jiným opatřením.
Na růžovohnědé mapy po každoročním oloupání spálené kůže jsem si už víceméně zvykla, ale mám zkušenosti i daleko tragičtější. Třeba, když jsem kdysi u rybníka usnula s tváří nastavenou slunci a domů pak jela s nepřehlédnutelnou sbírkou puchýřů po celém obličeji. Ty potom přes noc popraskaly a nabyly konzistence míchaných vajíček. Podívaná pro bohy! Ani to mne ale od chytání bronzu neodradilo...
Musím přiznat, že závidím lidem, co se rychle a snadno opalují. Říká se, že se opálí i na přechodu pro chodce. Mám kamarádku, která se programově griluje už od prvních slunečných dnů, i na prudkém sluníčku vydrží dlouhé hodiny. Je to dřina, ale barvou kůže pak připomíná obyvatelku polynéských ostrovů. Hned bych si to s ní vyměnila.
Opálení totiž skryje mnohé vady na kráse a dokonce i tělesné špeky učiní přitažlivější. Tak mi nezbývá, než opakovaně riskovat vzdorování mé nepřizpůsobivé kůže, anebo čekat, až zase přijde do módy bílá alabastrová pleť...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
