Hana Hosnedlová: Koně

Jenomže některé moje osobní zkušenosti s nimi nejsou zrovna povzbuzující. Jako malou mne na mé škemrání posadili na poníka, kterého vodili v kruhu po obvodu cirkusové manéže.

Byla jsem přešťastná, ale jen do okamžiku, kdy se můj poník rozhodl předvést, jak umí vyhazovat zadníma nohama. Letěla jsem na zem jako hruška. Cirkusový zřízenec okamžitě nabízel náhradní svezení na jiném koníkovi a já byla pro. Jenomže maminka už ne.

Občas jsem nosívala padaná jablka do jezdeckého oddílu Jana Žižky, kam chodil „rajtovat“ můj bratr. Klukům a holkám v sedlech jsem tenkrát moc záviděla. Až o něco později jsem si to taky mohla vyzkoušet. Bylo to na jedné chatové osadě, kam chovatel přivedl dva jezdecké koně, abychom viděli, jak vypadá svět z koňského hřbetu.

Po stručných instrukcích, jak koně ovládat, se to krásné ztepilé zvíře se mnou v sedle vydalo poklidnou chůzí po louce a já byla celá pyšná. Pak se ale bez ohledu na mé pokyny začalo prodírat hustým vrbovým houštím k řece. Měla jsem podrápaný obličej i ruce, ale můj obdiv ke koním to neumenšilo.

Potřetí mne kůň zradil v Indonésii. K úpatí kráteru Bromo nás měli dopravit koně s průvodci. To už jsem byla v pokročilém seniorském věku a s nějakým tím kilem navíc, takže jsem měla potíže vydrápat se do sedla.

Dovedli tedy koně k pahorku, na který jsem si stoupla, a snažila se dostat na koňský hřbet. Okamžitě se našla spousta rukou, které mi pomáhaly tak vehementně, že jsem přepadla na druhou stranu. Ale nevzdala jsem to a dobře jsem udělala. Bylo to báječné!