Hana Hosnedlová: Stop
Při letním ohlédnutí do dob mládí si vybavuji mimo jiné i výpadovky z měst vroubené postavami stopařů. Tehdy patřil autostop k celkem běžným způsobům, jak se dostat odněkud někam.
Navzdory všem zastrašujícím historkám o přepadených či okradených řidičích nebo naopak znásilněných stopařkách fungoval tenhle systém celkem bez problémů. Pravda, někdy jste si na odlehlých silničkách počkali delší dobu, než vás nabral traktor nebo strejda na pionýru. Ale i to mělo své kouzlo.
Tehdy se totiž opravdu jen málokdo z mladých mohl pochlubit vlastním vozidlem, ještě tak pionýrem nebo motorkou. A byla místa, kam se vlakem nebo autobusem stejně nebylo možné dostat.
Oficiálně autostop příliš podpory nenacházel, ale po čase, kdy bylo jasné, že se tomuto způsobu cestování nezabrání, přišly po vzoru Polska na svět stopařské knížky, které měly přinést větší bezpečnost stopařům a snad i nějakou výhru vstřícným řidičům. Neznám nikoho ze svého okolí, kdo by tuhle vymoženost využíval a myslím, že to ani nijak neovlivnilo ochotu řidičů k zastavení.
Můj kamarád tvrdil, že autostop je stejně spolehlivý jako třeba vlak, a dokazoval to i tím, že byl obvykle na smluveném místě dříve než ti, kteří se dopravovali autobusem či vlakem. Nevím, jak to dělal, ale vycházelo mu to.
Já si stop nemůžu vynachválit dodneška, projela jsem tímhle způsobem Ameriku, Kanadu, Austrálii i řadu evropských zemí. A dodnes, i přes svůj pokročilý věk, řeším občas dopravu tímto stylem. A nemůžu si naříkat, že by to nefungovalo...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
