Hana Hosnedlová: Zavařování
Dříve jsem si neuměla představit léto a začátek podzimu bez zavařování. Zavařovalo se téměř všechno! Občas jsem si připadala jako postava z knížky Betty MacDonaldové.
Můj muž si sice celý život drží svoji prvobytnou funkci lovce, ale v době vrcholící sklizně se stával i sběračem.
Kromě klasických kompotů a marmelád z jahod, borůvek, třešní, jablek, hrušek, švestek, meruněk, malin či ostružin jsme do zavařovacích sklenic pěchovali i malé kukuřičky, dlouhé štíhlé papriky zvané kozí rohy, papriky plněné zelím, rajčata, předvařené lečo, čalamády, houby do soli i nakyselo, samozřejmě okurky...
Dělaly se šťávy a vína z bezinek nebo nasbíraných plodů, med z pampelišek – prostě zpracovalo se všechno, co příroda nabízela.
Někdy to sice nevyšlo úplně bezchybně, třeba když se vzbouřily hrušky ve sklenicích a začaly ve sklepě bombírovat nebo když se vyboulila víčka u pracně nasbíraných a zavařených ostružin či malin.
Jindy se zavařeniny vzbouřily už v zavařovacím hrnci. Například, když jsem večer při čekání, až rtuť teploměru v hrnci vyšplhá na požadovanou hodnotu, usnula a vzbudila se, až když hrnec na plotně poskakoval a rámusil jako splašený. Otevřela jsem víko, a to jsem neměla dělat! Voda v hrnci se úplně vyvařila, skleničky s borůvkami začaly vyskakovat do výšky a malovat stěny a strop na výrazně fialovorudou.
Dnes už raději nezavařuji, ale zamrazuji. Je to rozhodně snazší, i když některých lahůdek jsme se tím pádem museli vzdát...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
