Velký český textař a písecký rodák Jan Schneider se dožívá osmdesáti let

Textař Jan Schneider
Textař Jan Schneider

„Johnny mi dal k svátku krásný hříbě. Že jsem dítě, tak prej si mám hrát,“ těmito slovy začíná jeden známý a roztomilý duet mladičkých Heleny Vondráčkové a Václava Neckáře z doby, kdy „ještě čekali na slávu“. V obou případech jsme citovali věty muže, jenž v šedesátých letech coby textař pomáhal kultivovat českou pop music a v následující dekádě z Bavorska posílal po rozhlasových vlnách pozdravy svobody.

Jan Schneider, který se svojí paní Libuškou, dlouholetou novinářkou, žije již řadu let v jihočeské Třeboni, uzavře předposledního březnového dne osmdesát let života.

První básně napsal mamince
Textař, básník, libretista a redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa se narodil v literárně magickém Písku a vyrostl v Táboře. Vystudoval sice inženýrský obor, ovšem více než elektronkové počítače jej lákalo nápadité zacházení s rodným jazykem. První básničku napsal mamince. Vážněji začal stoupat po schůdcích poezie překvapivě nikoliv doma, nýbrž z nutnosti v zahraničí. V Polsku Schneiderovy verše překládal básník Marian Crezsczak, ve Francii se jich zase ujali studenti pařížské Sorbonny a zařadili je do svého fakultního časopisu. Na přelomu padesátých a šedesátých let se o Janu Schneiderovi vědělo již také doma, v Československu. Nejvíce jako o talentovaném spoluautorovi hudebních her a pozoruhodných songů.

„Básníkem jsem se narodil a zůstal, ale k písničkám jsem se dostal jako slepý k houslím. Divadlo Semafor v roce 1961 uvádělo pásmo mé chuligánské, provokativní poezie VO CO DE, kterou jsem recitoval s Waldemarem Matuškou a Pavlínou Filipovskou. Ale přitom jsem si uvědomil, že Semafor bez písniček nemůže být. Obrátil jsem se na Suchého a Šlitra, aby něco složili. Ti to však přenechali mně a Jardovi Jakoubkovi. Tak vznikly moje první písničky,“ vzpomíná Jan Schneider.

Písně pro Kubišovou, Vondráčkovou, Matušku, Neckáře a další
Zakrátko se stal důležitou osobností české kultury. Kromě ocenění jeho her (například Poetikon nebo průlomoví Gentlemani) jej provázela po celá šedesátá léta pověst vkusného a úspěšného textaře, který často ve spolupráci s Bohuslavem Ondráčkem připravil budoucí hity (Oh, baby, baby, Divoký koně, Stříbrná flétna a další) pro Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou, Waldemara Matušku, Václava Neckáře (toho vlastně do Prahy přivedl) a další české hvězdy a hvězdičky.

Textař Jan Schneider

S Krylem u jednoho stolu
Střídání desetiletí a politických poměrů v zemi vneslo radikální změnu do pracovního, ale i osobního života Jana Schneidera: „Po Bratislavské lyře, kde zazněla moje píseň, která se vůbec nelíbila pánům

Bilakovi a Štrougalovi, jsem odjel se ženou stanovat do Třeboně na Ostende. Přemýšlel jsem o tom, že bych se asi nechtěl živit psaním písniček pro jihočeskou dechovku, a tak jsme se přesunuli ještě jižněji…“ Tedy do Mnichova, kde později získal Jan Schneider místo v české redakci Svobodné Evropy. Promlouval svým hlasem k posluchačům za železnou oponou a zároveň psal básně. V rádiu sdílel redakční stůl se slavným písničkářem a dobrým přítelem Karlem Krylem. „Byl jsem u zrodu každé jeho písně, kterou v exilu složil. Někdy, když jsem třeba tvořil nějaký politický komentář, mě to rozptylovalo, ale většinou jsem Karla velmi rád poslouchal,“ vzpomíná.

Zase odešla do minulosti jedna dekáda (a s ní jeden režim) a Jan Schneider se s manželkou vrátil domů. Stan na Ostende již nenašli, ale v jihočeské Třeboni se usadili natrvalo, byť po dlouhou dobu odjížděli na letní měsíce do Španělska, kde se Jan věnoval své další lásce – malování.

Názor Jana Schneidera, zmíněný v tomto článku, že básnictví je přirozená a trvající danost, zarámujeme fragmentem z jeho sbírky Jarní sloky: „Je-li ti úzko, nabízím ti tuto řádku, nejistou, křehkou lávku přes zoufalství a strach. Víc píseň nemůže, bludička popletená.“