Martina Adlerová

Nesnáším velkolepé myšlenky. Moudré knihy se velkolepými myšlenkami jenom hemží. Jsem z toho unavená. A stejně to nefunguje.

Konec světa prý nastane, až bude člověk člověku vlkem. Vážně? Já fakt nějak nevím. To by přece byla paráda, kdyby se lidé chovali jako vlci, ne?

Pobavilo mě, kolik existuje svátků a co všechno vlastně můžeme oslavovat. Máme nespočet příležitostí radovat se každý den z něčeho jiného, stačí se kouknout za hranice.

Moc by mě zajímalo, jak a kdy se stalo, že proces nakupování byl zařazen na listinu společenských, ne-li dokonce volnočasových aktivit…

Nedávno jsem procházela jednou ze škol, které navštěvuji v rámci své profese, a jak to obvykle dělávám, začetla jsem se do nápisů na stěnách.

Asi všichni víme, že existují nástroje a aplikace, které spočítají, kolik kalorií přijmete a kolik jich spálíte při činnosti. Sporttestery, fitness hodinky, krokoměry...

Co tě nezabije… To tě posílí, říká se. A je to pravda. Například příprava na blackout. Takový velký trénink na temnotu.

Asi každý (třeba jen ve skrytu duše) touží vyhrát velkou sumu peněz a utéct všednodenní realitě, anebo vlastnímu osudu. A koupit si vilu na Riviéře. Nebo ostrov v Karibiku.

Všichni víme, že existují takzvané milosrdné lži. Někdy se jim říká také lži bílé. Uklidňujeme jimi ostatní, a často i sami sebe.

Celý život hledám místo, kde bych se cítila dobře. Čím jsem starší, tím je tento vysněný prostor plnější zvířat a prázdnější lidí.