Martina Adlerová: Chyba

Kromě běžných příkazů jako Přezouvejte se v šatně, Neběhejte po chodbách a Dbejte nařízení služby mě zarazil jakýsi kvíz, který se vinul školou v podobě šipek jako červený had a začínal: Hádej, kdo jsem?

Pokyn s číslem jedna zněl: Najdi mě!

Jsem od malička hodně hravá, a tak jsem se nenápadně pustila do hledání. Další červená, číslo dva, na schodišti do sklepa: Jsem důležitá. V tu chvíli mě napadlo, že jde nejspíš o uklízečku, ale kvíz pokračoval. Odkaz na číslo tři u kuchyně: Pomáhám ti dělat pokroky. „Takže pedagogická asistentka?“

Další nápis u kabinetu zeměpisu: Neboj se mě! Tohle zavánělo spíš rozezleným školníkem, ale co ten předchozí ženský rod???

Nic, pokračuju dál: číslo čtyři u výtahu: Posouvám tě dál. Co??? Takže je to výtah?

Teď už jsem se cítila jako štvanec, v očích lesk, s bušícím srdcem hledám číslo pět, dveře do dílen a na nich nápis: Patřím k životu.

„Že by sex?“ napadlo mě nesmyslně.

Letím ke vstupním dveřím, číslo šest: Nejsem tvůj nepřítel.

„Tak já už nevím, školní inspekce?“

Vyčerpaně dohledávám poslední číslo: sekretariát, a hned mě napadá: „Že by to byla paní sekretářka?“

Číslo sedm: Jsem tvoje kamarádka.

Byla jsem totálně v koncích.

A výsledek? Kolik z vás si tiplo?

Přátelé, nebudu vás už déle napínat. Na dveřích ředitelny se skvěl velký červený nápis: Jsem chyba. 

No a já myslela, kdovíco za poznání mě na konci nečeká.