Martina Adlerová: Kde lišky dávají dobrou noc

18. leden 2024

Rozhlasový sloupek

Celý život hledám místo, kde bych se cítila dobře. Čím jsem starší, tím je tento vysněný prostor plnější zvířat a prázdnější lidí. Chtěla bych žít tam, kde si člověk užije krásná rána a nerušené večery. Tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Obdivuju šumavské a jiné samotáře, že se dokázali vykašlat na civilizaci a odejít do ústraní. Taky bych to chtěla.

„Chci se přestěhovat. Najít nějaké tiché místo,“ oznámila jsem rodině. Podívali se na mě dost divně. Starší dcera, milovnice hororových příběhů, mi položila ruku na čelo.

„Tiché místo je název jednoho dost děsnýho hororu, mami, seš si jistá, že tam chceš?“ otázala se.

Obvykle na tyhle filmy nemám nervy, ale tenhle jsem si pustila.

Tak ne, tohle tiché místo fakt nebrat.

Asi nikdo netouží plížit se jen po vyznačených stezkách, nevydat ani hlásku a čekat, z které strany to přijde. Běda, když vám upadne propiska nebo cinknete lžící o konzervu, to je konec.

Obluda, požírající lidi, je smrtelně rychlá.

Takže ne, obludy nechci.

Ale myslím, že by mi bylo dobře mezi těmi liškami.

Jenže míst, kde lišky dávají dobrou noc, valem ubývá. Alespoň já už žádné takové neznám, když pominu místa mně nedosažitelná, jako je třeba Sibiř nebo Aljaška.

Tak jsem zašla do galanterie a koupila pruh dekorační látky, prý vhodné do dětského pokoje. Jsou na ní lišky, jak dávají dobrou noc. Každý den s nimi usínám. Lišky jsou přívětivé a žádný horor o nich ještě natočen nebyl.

Tedy: Doufám.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas