Martina Adlerová: Bílé lži

23. leden 2024

Všichni víme, že existují takzvané milosrdné lži. Někdy se jim říká také lži bílé. Uklidňujeme jimi ostatní, a často i sami sebe.

„Za týden budeš běhat jako křepelka.“

„Ještě si se mnou zatancuješ na mojí svatbě“…

Takhle většinou lžeme nemocným, aby se cítili lépe.

Nemusí to být pravda, ale většinou to pomůže, minimálně to odvede pozornost od chmurných myšlenek.

„Tobě to ale dneska sluší, úplně jsi omládl,“ říkáme někomu, kdo na tom není psychicky nejlíp, jenom abychom mu zvedli náladu, i když vidíme, že v jeho případě by se nejspíš módní policie vyřádila. 

Musím se přiznat, že i já jsem v obelhávání mistr.

A nejlíp lžu sama sobě.

Probudím se třeba do kalného pondělního rána, s bolestí hlavy a totální beznadějí, a hned vytasím své ranní lži:

„Vypadáš dobře,“ povídám svému odrazu v zrcadle, zatímco se snažím namalovat si na obličej něco přijatelného.

„Dneska mě čeká úspěšný den,“ trylkuju cestou do práce, i když vím, že mě čeká akorát tak boj, stres a běs.

„Všechny problémy zvládnu s přehledem,“ lžu si do vlastní kapsy, a už se přitom ani nečervenám.

Jenže nedávno jsem přišla na strašnou věc.

Že totiž není problém si něco nalhat, ale že je čím dál větší problém tomu uvěřit. Říká se, že lež má krátké nohy, ale moje lhaní je zřejmě běh na dlouhou trať. Přesto věřím, že když budu trénovat, výsledky se dostaví.

Tak mi držte palce, ať doběhnu co nejdál.   

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související