Martina Adlerová

Přiznám se, že jsem se po celou dobu lockdownu nemohla dočkat, až se otevřou nákupní centra. Ne že bych byla nakupovací typ. To vůbec ne.

Na každé mateřské dovolené nastane chvíle, kdy se z našich dětí stanou pouťoví vyvolávači. „Mami? Mami?“ ozývá se odevšad, až máte pocit, že se vám přemnožila batolata.

Odjakživa mám problémy s čichovou pamětí. Je totiž příliš dokonalá, trvalá, a nejde bohužel nijak oblafnout.

Manžel si zčistajasna koupil loď. Není to sice žádná plachetnice, ale i tak vyžaduje dva silné muže, aby mohla být spuštěna na vodu.

Můj kamarád, vášnivý cyklista, mi jednou vyprávěl, že za velmi ponižující považuje okamžik před závěrečným stoupáním.

Odjakživa jsem si pletla pojem s průjmem, jak mi doma často zdůrazňovali. „Holinky nebo hodinky, obojí se natahuje,“ dobírali si mě, kdykoliv jsem něco popletla.

Jsem asi trochu divná, ale nesnáším televizi. Tento fenomén mě naprosto minul. I v době, kdy moji vrstevníci sjížděli seriály, já jsem zarputile trvala na svých knihách.

Čekání může být příjemné i nesnesitelné. Dříve se čekalo na dopisy. Nejdřív jste ho museli odeslat, pak počkat, až dorazí k adresátovi, až si ho dotyčná osoba přečte,...

„Vy vůbec neovládáte svoji techniku!“ Pracovník IT firmy si mě rozezleně měří. „A strukturovanou zásuvku máte kde?“ 

Býti dámou je v dnešní společnosti téměř nemožné. Podle pravidel společenského chování má být dáma tajuplná a zásadně se nevyjadřovat k citlivým tématům.