Martina Adlerová: Na větvi
Kdysi mě zaujal název slovenského filmu Sedím na konári a je mi dobre. Česky to znamená Sedím na větvi a je mi dobře. Nevím, o čem ten film pojednává, ale na větvi jsem docela často.
To se mi stává pořád, že jsem udivená, překvapená, jsem z něčeho celá hin, anebo paf. Taky z toho můžu být blázen a kroutit nad tím hlavou. Ale mně to nevadí. Na větvi je nejlíp. Máte dokonalý přehled o tom, co se děje pod vámi, přitom na vás není vidět, a zároveň vnímáte věci z určitého nadhledu.
Vědci doporučují posedět na větvi každý den. Schválně to zkuste.
A určitě z toho budete na větvi, obrazně i doslova.
Tohle by mělo dělat celé lidstvo. Měli bychom vyhlásit Den na větvi. Třeba takový druhý čtvrtek v listopadu. Nebo každé první úterý v měsíci. Prospělo by to mnoha věcem.
Lidé by museli najít vhodný strom, a přitom by si uvědomili, že jich máme málo. Možná by museli sdílet větev s někým dalším, a to by jistě prohloubilo a vylepšilo mezilidské vztahy. Každý by se musel sám vyškrábat nahoru. S tím souvisí jednak fyzická kondice a jednak smysl pro humor. Potom následuje rozvoj citu pro rovnováhu. A pak přichází už jen hluboká meditace, kterou sezení na větvi vyvolává. Myslím, že by se tím hodně změnilo.
Spousta lidí by na to konečně přišla.
A na co? No že ta větev, na které lidstvo sedí, je naříznutá. A že nejde o sabotáž.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
