Martina Adlerová: Plyšový medvídek

11. květen 2023

Rozhlasový sloupek

Všichni jsme v dětství měli nějaké plyšové hračky a já jsem nebyla žádnou výjimkou. Doma zabydlely každý kout, některé s námi jezdily na letní tábory a jiné k babičce na prázdniny.

Spaly s námi v posteli a jeden medvěd se mnou dokonce absolvoval povinnou školní docházku, uschován společně se svačinou v postranní kapse aktovky. Moje mamka se vždycky divila, proč má ten plyšák v hlavě drobky.

Všechny plyšové hračky jsem považovala za své děti a přísahala, že je ochráním proti všem nepřátelům v podobě bratrů, cizích lidí, psů a dalších možných agresorů.

Nedávno jsem si při návštěvě v domě rodičů všimla mezi různorodou směsicí nových hraček i toho starého medvídka, který jako jediný zůstal a přežil všechny čistky a charitativní sbírky.

Nemohla jsem se dívat, jak tam leží zavalen z jedné strany policejním autem a z té druhé jakýmsi druhem plastového dinosaura.

A tady přichází ta palčivá otázka: „Musíme plnit sliby, které jsme v dětství dali svým plyšovým hračkám?“

Ten medvěd měl tak smutné oči a díval se přímo na mě, jako kdyby mě obviňoval, že jsem vyrostla a už ho nechci. A tak jsem ho z té hromady vydolovala a odnesla k sobě domů.

Šetrně jsem ho vyprala, a i když si dcera klepala na čelo, oblékla jsem mu svetřík, aby nenastydl. Dnes je ten medvídek znovu po letech strážcem mojí postele.

Inu, jak praví lidová moudrost: Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. A můj znovu objevený medvídek Benedikt by k tomu dodal: Díky bohu.

autor: Martina Adlerová | zdroj: Český rozhlas