Martina Adlerová: Plyšový medvídek
Všichni jsme v dětství měli nějaké plyšové hračky a já jsem nebyla žádnou výjimkou. Doma zabydlely každý kout, některé s námi jezdily na letní tábory a jiné k babičce na prázdniny.
Spaly s námi v posteli a jeden medvěd se mnou dokonce absolvoval povinnou školní docházku, uschován společně se svačinou v postranní kapse aktovky. Moje mamka se vždycky divila, proč má ten plyšák v hlavě drobky.
Všechny plyšové hračky jsem považovala za své děti a přísahala, že je ochráním proti všem nepřátelům v podobě bratrů, cizích lidí, psů a dalších možných agresorů.
Nedávno jsem si při návštěvě v domě rodičů všimla mezi různorodou směsicí nových hraček i toho starého medvídka, který jako jediný zůstal a přežil všechny čistky a charitativní sbírky.
Nemohla jsem se dívat, jak tam leží zavalen z jedné strany policejním autem a z té druhé jakýmsi druhem plastového dinosaura.
A tady přichází ta palčivá otázka: „Musíme plnit sliby, které jsme v dětství dali svým plyšovým hračkám?“
Ten medvěd měl tak smutné oči a díval se přímo na mě, jako kdyby mě obviňoval, že jsem vyrostla a už ho nechci. A tak jsem ho z té hromady vydolovala a odnesla k sobě domů.
Šetrně jsem ho vyprala, a i když si dcera klepala na čelo, oblékla jsem mu svetřík, aby nenastydl. Dnes je ten medvídek znovu po letech strážcem mojí postele.
Inu, jak praví lidová moudrost: Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. A můj znovu objevený medvídek Benedikt by k tomu dodal: Díky bohu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
