Martina Adlerová: Kdybych byla slepicí
Odmalička nemám ráda slepice a ani nevím proč. Snad proto, jak naklánějí hlavu na stranu a člověka si tak zvláštně prohlížejí. Až máte chuť říct: „Co koukáš? To nemáš nic jiného na práci?“
Ale ony mají. Vlastně by se dalo říci moderním jazykem, že slepice jsou velice zaneprázdněné, prostě velmi busy.
Musí se rozhlížet, načechrávat si peří, kvokat a taky samozřejmě hrabat, hledat, prohledávat. A pak taky znečišťovat okolí svými exkrementy. Vždycky jsme říkali, že u babičky na dvorku jezdíme rallye mezi slepičinci.
Ale rozhodně se nedá říci, že by tyto konkrétní venkovské slepice nebyly svobodné.
Jistě, musejí snášet vejce a někdy skončí na pekáči, ale to ony nevědí. Popelí se, hrabou žížaly, hledají zrníčka a užívají si sluníčka. Nebývají unavené, neboť chodí spát se slepicemi.
A pak jsou tu ty druhé. Ty průmyslově vyráběné, masově vražděné, zavřené v klecích, krmené antibiotiky a urychlovači růstu. Ty, které výkonnou zářivku považují za svého spasitele. Ty, které mají dvacet osm dní na to, aby dorostly do jateční váhy, a pak Sbohem, živote!
Někdy si říkám, že my lidé jsme na tom podobně. Žijeme také jakoby v klecích. Otročíme moderním technologiím. Dostáváme umělou výživu, virtuální realitu a naším bohem je vysokorychlostní internet. Neznáme přírodu a slunce považujeme za úhlavního nepřítele.
Sami sebe jsme odsoudili ke klecovému chovu. Možná, že nás na konci nečeká hluboký kastrol, ale i tak jsem proti.
A slepice určitě taky.
Mohlo by vás zajímat
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
