Kateřina Bolechová

„Kdo si hraje, nezlobí,“ praví jedno pořekadlo. Nejsem si jista, jestli to platí i o hrách na mobilním telefonu. Ano, i já si občas zahraju. 

V jednu dobu jsem poměrně často jezdila vlakem a nebyly to žádné krátké přejezdy, nýbrž pořádné štreky. 

Jednoho večera jsem zaslechla podivný rachot zpoza žaluzií, trvalo to celkem dlouho. Říkala jsem si, že tam vlítla vosa či něco podobného. Nešla jsem se podívat

Zazvonil mi telefon, koukla jsem se na číslo a říkám ááá začíná dvojkou, to je pevná linka Praha. Aby si mohl někdo z callcentra udělat čárku, zvedla jsem.

Poslední měsíce jsme často mohli číst a slyšet slogan „Česko šije roušky“ a u mnohých to byla pravda, seděli u šicích strojů dnem i nocí. Já ne, důvod je prostý. Neumím to.

V pozůstalosti se dá najít leccos a nemyslím teď šperky či zlaté zuby, ale různé artefakty jako řidičská oprávnění, výuční listy, pracovní knížky, pohlednice, fotografie.

Patřím do staré školy. Jsem odkojena propiskou a plechovou kartotékou. Nedávno jsem byla v prodejně pro jistý komponent k telefonu a samozřejmě, že jsem vybrala špatný.

Nedávno jsem se ptala malé dcery své kolegyně, čím by chtěla být, až bude velká. Celkem bez váhání mi odpověděla: „Pošťačka.“ Hm, proč ne, děti touží být lecčíms.

Na zabijačce jsem se ocitla úplnou náhodou a myslím, že to bylo poprvé a naposled. Před pár lety jsem mi kamarádka oznámila, že vyrazíme na statek, kde se vše odehraje.

Téměř všichni jsme zákazníky, ale jen někdo i prodavačem či prodavačkou. I já se ocitla za pultem. Ne, nechtěla jsem být prodavačkou, ani jako dítě jsem si na ni nehrála.