Kateřina Bolechová

Jednou z nepříjemných věcí, která se u člověka vyskytuje, je chrápání. Samozřejmě i jiní tvorové tímto trpí. To, že se jedná o nemilou věc, může jistě potvrdit mnoho z nás.

Českobudějovická básnířka čte a komentuje verše ze své prozatím poslední vydané sbírky nominované na cenu Moleskine Litera. 

Hudba je nedílnou součástí našich životů, byť ji každý vnímáme trochu jinak. A nakonec máme i různý vkus, což je naprosto v pořádku. 

Kdopak by se občas nebál u filmu a někdo dokonce rád. Už od dětství nás tohle provází, jelikož i pohádky mají svá strašidla. 

Ti, kteří nikdy nezažili akutní bolest zad, asi vůbec nebudou tušit, o čem teď hovořím. Občas se mi blokuje SI skloubení, to je křížokyčelní kloub.

„Kdo si hraje, nezlobí,“ praví jedno pořekadlo. Nejsem si jista, jestli to platí i o hrách na mobilním telefonu. Ano, i já si občas zahraju. 

V jednu dobu jsem poměrně často jezdila vlakem a nebyly to žádné krátké přejezdy, nýbrž pořádné štreky. 

Jednoho večera jsem zaslechla podivný rachot zpoza žaluzií, trvalo to celkem dlouho. Říkala jsem si, že tam vlítla vosa či něco podobného. Nešla jsem se podívat

Zazvonil mi telefon, koukla jsem se na číslo a říkám ááá začíná dvojkou, to je pevná linka Praha. Aby si mohl někdo z callcentra udělat čárku, zvedla jsem.

Poslední měsíce jsme často mohli číst a slyšet slogan „Česko šije roušky“ a u mnohých to byla pravda, seděli u šicích strojů dnem i nocí. Já ne, důvod je prostý. Neumím to.