Kateřina Bolechová: Hovory v taxíku

5. březen 2025

Rozhlasový sloupek

Také jezdíte taxíkem? Já občas ano. Někdy taxikář mlčí, jindy si povídáme. Nedávno jsem jela pozdě v noci na místo noclehu v Praze. Taxikář evidentně hlavní město neznal, jel podle GPS a říkal, že má několik zaměstnání. Původem že je ze Slovenska.

Budu upřímná, ani se mi nechtělo moc mluvit, něco jsem popila a vanilkový stromeček v taxíku mi tedy fakt nevoněl. Aby řeč nestála, zeptal se mě, jestli jedu z práce: „Ho, ho“, pomyslela jsem si, copak by to takhle pozdě v noci mohlo být asi za práci?

A pokračoval nesouvisle o vakcíně proti covidu a nesmyslech o magnetech, které v té době plnily internet. Měla jsem sto chutí mu říct, že v místě vpichu po vakcíně střídám magnety z lednice, jednou hrad Špilberk, podruhé prase s nápisem Nežer. A taky, že od doby vakcinace mě každou noc unášejí ufoni, flámuju s nimi v talíři, a že mě naložil, když mě zrovna oni vysadili.

Ale raději jsem mlčela a sledovala Prahu, kterou taky vůbec neznám. Jaké bylo mé překvapení, když jsme přistáli v cíli a já zjistila, že jsme úplně jinde, než jsem měla být. Pán mě místo do Zárybničné ulice odvezl do Rybničné.

Upozornila jsem ho na omyl, vzteky vynuloval taxametr a zpátky na stromy. Seriál (ne)poznáváme Prahu za tmy, pokračoval dál. Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale zdálo se mi to jako nekonečný příběh.

Když jsem konečně vystoupila na správném místě, šťastně jsem se zaposlouchala do křiku žab. U rybníka Hamr na Spořilově se zdál být svět celkem v pořádku.

autor: Kateřina Bolechová | zdroj: Český rozhlas