Kateřina Bolechová: Tichá zóna

V pendolinu člověk musí mít dopředu koupené sedadlo s číslem. Na stojáka se prostě nesvezete. Když nastal den odjezdu, zběžně jsem prolétla mail, u čísla vagónu a sedadla byla ještě poznámka „tichá zóna“. Vůbec jsem netušila, co to přesně znamená, ale nechávalo mě to celkem klidnou.

Poté jsem se pěkně uvelebila uvnitř vlaku. Pak začal stevard projíždět s vozíčkem, ze kterého naléval šampaňské, docela jsem se těšila. Ale ouha, nakonec bylo zjištěno, že sedím špatně, a že mám sedadlo o vagón vedle ve 2. třídě, sektor „tichá zóna“.

Tak jsem si v klidu nic netušíc přesedla. Sotva jsem odložila tašku, zazvonil mi telefon, a v tom to začalo. Paní naproti mě okřikla, že se na tomto místě netelefonuje a nijak nehlučí, jelikož se nacházíme v tiché zóně.

Tak to abych ani nedýchala, pomyslela jsem si. Opatrně jsem si aspoň vyndala koláčky z papírového pytlíku, myslím, že se mi to podařilo prvně v životě bez jakéhokoliv zvukového efektu. Paní stihla během cesty vyčinit ještě několika dalším lidem.

A jak jsme si tak pluli v té tiché zóně, ani jsme si nevšimli, že pendolino nabralo zpoždění. Když jsme dorazili do Prahy, bylo mi jasné, že navazující spoj budu horko těžko stíhat.

S taškami jsem se rozběhla koridorem směrem k odjezdu vlaku do Českých Budějovic. Když jsem z posledních sil dorazila na nástupiště, vlak ještě stál. Začala jsem mávat, ale průvodčí vykloněný z jedněch dveří na mě zavolal: „Už je pozdě, jedeme, už to nejde zastavit.“

Bezmocně jsem se dívala za odjíždějícím rychlíkem. Pak se mě zmocnil vztek, pobíhala jsem po nástupišti a sypala ze sebe neslušná slova. Tichá zóna byla definitivně prolomena.