Kateřina Bolechová: Chrápání
Jednou z velmi nepříjemných věcí, která se u člověka vyskytuje, je chrápání. Samozřejmě i jiní tvorové tímto trpí. To, že se jedná o nemilou věc, může jistě potvrdit mnoho z nás.
Osobně do této skupiny také spadám a přiznám se, že jsem tím zkomplikovala klidný spánek mnoha lidem. A těch historek.
Před lety jsem byla s kolegyní na školení v Praze. Spaly jsme na jednom pokoji. Když jsem se ráno probudila, její postel zela prázdnotou, dveře do pokoje zavřené. Došlo mi, že moje chrápání muselo být až neuvěřitelně hlasité. Nakonec jsem kolegyni našla v zavřené koupelně, spala ve vaně. Před další nocí požila víc fernetu s tonikem, pro jistotu.
Další nemilá historka mne potkala ještě o mnoho let dříve, bylo to na nějakém srazu fanoušků jistých literárních stránek. Na pokoji jsem spala s úplně cizí ženou, ten den jsem ji viděla poprvé.
V noci jsem jakoby zpovzdálí slyšela: „Nechrápej“. Pak to samé o něco hlasitěji: „Nechrápej.“ A pak to přišlo, někdo se mnou hrozivě zacloumal. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem podivný obličej s rozcuchanými vlasy. Hrozně jsem se vyděsila, že si pro mě přišlo strašidlo.
Opak byl pravdou, byla to jen moje spolubydlící v poněkud staromódní noční košili. Lamentovala, že je to příšerný randál, a že brzy ráno odjíždí do Prahy.
Tahle hříčka přírody dokáže vyrobit skutečné peklo. A pokud se sejde chrápalů víc, lze jen konstatovat, kdo usne první, vyhraje.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
