Martina Adlerová: Sprchaři versus vanaři
Existují dva druhy lidí: Ti, kteří mají rádi koupel ve vaně, a ti druzí, kteří upřednostňují sprchu.
V dětství byla pro mě vana prostě způsob, jak se co nejrychleji zbavit špíny.
V pubertě, když si člověk mohl lázeň už trochu vychutnat, chodil můj šetrný tatínek kolem koupelny, ťukal do dveří a opakoval: „To je vody, to je vody…“ Takže jsem si to moc neužila. Byli jsme doma tři dospívající děti, takže jak se říká v seriálu o chalupářích: Berounka by mohla téct jenom pro ně.
V novém bytě jsme vanu měli, ale najednou jsem zjistila, že mě mnohem víc láká představa rychlé a studené ranní sprchy než horké večerní koupele. Ve vaně to není ono, chci sprchový kout.
Jenže v městské koupelně už není místo. Jedině to zkusit na chalupě. Rozhodla jsem se, že potřebuji takový ten kout s vysokou vaničkou, abych tam mohla v případě potřeby osprchovat i psy.
„A dej si tam integrované sedátko, a ne aby tě napadlo koupit takovou tu s tím vysokým okrajem,“ kladla mi na srdce moje praktická maminka. „Přece jenom už stárneš, a to by se ti pak špatně překračovalo,“ dodala ještě.
A takhle je to vždycky. Máte sen, a než se dostanete k jeho realizaci, stane se ze vzletné myšlenky přízemní záležitost. Mám toho dost.
Moje babička se celý život myla v plechovém lavoru za závěsem v předsíni. Měla to nejobyčejnější mýdlo na světě. A při práci si zpívala.
Já už jsem rozmazlená, takže si jdu napustit vanu. Ale jenom do půlky, jinak by totiž Otava mohla téct jenom pro mě.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.