Martina Adlerová: Sprchaři versus vanaři

V dětství byla pro mě vana prostě způsob, jak se co nejrychleji zbavit špíny.

V pubertě, když si člověk mohl lázeň už trochu vychutnat, chodil můj šetrný tatínek kolem koupelny, ťukal do dveří a opakoval: „To je vody, to je vody…“ Takže jsem si to moc neužila. Byli jsme doma tři dospívající děti, takže jak se říká v seriálu o chalupářích: Berounka by mohla téct jenom pro ně.

V novém bytě jsme vanu měli, ale najednou jsem zjistila, že mě mnohem víc láká představa rychlé a studené ranní sprchy než horké večerní koupele. Ve vaně to není ono, chci sprchový kout.

Jenže v městské koupelně už není místo. Jedině to zkusit na chalupě. Rozhodla jsem se, že potřebuji takový ten kout s vysokou vaničkou, abych tam mohla v případě potřeby osprchovat i psy.

„A dej si tam integrované sedátko, a ne aby tě napadlo koupit takovou tu s tím vysokým okrajem,“ kladla mi na srdce moje praktická maminka. „Přece jenom už stárneš, a to by se ti pak špatně překračovalo,“ dodala ještě.

A takhle je to vždycky. Máte sen, a než se dostanete k jeho realizaci, stane se ze vzletné myšlenky přízemní záležitost. Mám toho dost.

Moje babička se celý život myla v plechovém lavoru za závěsem v předsíni. Měla to nejobyčejnější mýdlo na světě. A při práci si zpívala.

Já už jsem rozmazlená, takže si jdu napustit vanu. Ale jenom do půlky, jinak by totiž Otava mohla téct jenom pro mě.