Martina Adlerová: Sprchaři versus vanaři
Existují dva druhy lidí: Ti, kteří mají rádi koupel ve vaně, a ti druzí, kteří upřednostňují sprchu.
V dětství byla pro mě vana prostě způsob, jak se co nejrychleji zbavit špíny.
V pubertě, když si člověk mohl lázeň už trochu vychutnat, chodil můj šetrný tatínek kolem koupelny, ťukal do dveří a opakoval: „To je vody, to je vody…“ Takže jsem si to moc neužila. Byli jsme doma tři dospívající děti, takže jak se říká v seriálu o chalupářích: Berounka by mohla téct jenom pro ně.
V novém bytě jsme vanu měli, ale najednou jsem zjistila, že mě mnohem víc láká představa rychlé a studené ranní sprchy než horké večerní koupele. Ve vaně to není ono, chci sprchový kout.
Jenže v městské koupelně už není místo. Jedině to zkusit na chalupě. Rozhodla jsem se, že potřebuji takový ten kout s vysokou vaničkou, abych tam mohla v případě potřeby osprchovat i psy.
„A dej si tam integrované sedátko, a ne aby tě napadlo koupit takovou tu s tím vysokým okrajem,“ kladla mi na srdce moje praktická maminka. „Přece jenom už stárneš, a to by se ti pak špatně překračovalo,“ dodala ještě.
A takhle je to vždycky. Máte sen, a než se dostanete k jeho realizaci, stane se ze vzletné myšlenky přízemní záležitost. Mám toho dost.
Moje babička se celý život myla v plechovém lavoru za závěsem v předsíni. Měla to nejobyčejnější mýdlo na světě. A při práci si zpívala.
Já už jsem rozmazlená, takže si jdu napustit vanu. Ale jenom do půlky, jinak by totiž Otava mohla téct jenom pro mě.
Související
-
Martina Adlerová: Piloti a pěšáci
Čas letí. Ale my jsme prý naštěstí piloti, co ten let řídí. No, já nevím. Na pilota se moc necítím. V té letecké záležitosti si připadám spíš jako letuška.
-
Martina Adlerová: Determinace věkem
Nechci mluvit přímo o diskriminaci. To je příliš silné slovo, zavání feminismem a rasovými předsudky. Determinace je spíš něco objektivně nastaveného, co nemůžeme změnit.
-
Martina Adlerová: Slabej kus
Odmalička špatně spím a málo jím. Jak zpívá Hana Hegerová: občas mívám teploty a nekapu ti do noty… Kdybych byla lovecký pes, tak mě nejspíš rovnou vyřadí z chovu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
