Martina Adlerová: Piloti a pěšáci
Čas letí. Ale my jsme prý naštěstí piloti, co ten let řídí. No, já nevím. Na pilota se moc necítím, pletu si světové strany a slovo kokpit mi zní jako název nějakého cizokrajného lichokopytníka. V té letecké záležitosti si připadám spíš jako letuška.
Taková ta vyškolená stevardka s profesionálním úsměvem, která roznáší jídlo a zajišťuje dobrou náladu na palubě. Jindy si přijdu jako ta, co luxuje drobky ze sedadel a uklízí v zavazadlovém prostoru.
Někdy je to ještě mnohem horší. Vystojím si frontu na předraženou letenku a porvu se o místo u okýnka. Seznam spolucestujících není dopředu znám, a jejich záměry a cíle už vůbec ne. Navíc netuším, kde jsou záchody, a bojím se vstát, aby mi to vybojované místo někdo nezasedl.
Občas se dostávám do takových turbulencí, že vzývám všechny svaté a přemýšlím, kde bych našla v případě nouze rezervní padáky. Čas od času se mi nad hlavou objeví kyslíková maska jako světlo na konci tunelu.
A nejhorší je, že vůbec netuším, kdy a kde se půjde na přistání. To mi pak nezbývá než konstatovat, že bych byla mnohem radši dispečerkou letového provozu. Všechny letové plány bych znala nazpaměť, a přitom mohla zůstat nohama pěkně na zemi.
Jenže to prý nejde. My jsme ti piloti, kteří to letadlo řídí. Tak jsme to přece chtěli, ne?
A víte co? Pro mě tohle pravidlo neplatí. Mnohem líp mi vyhovuje myšlenka, že my sice létáme letadlem, ale naše duše chodí pěšky. Ta moje teda stoprocentně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
