Jeho lišková polévka je v Táboře vyhlášená. Pracovní nabídky z větších měst kuchaře Martina Svatka nelákají

O své budoucí profesi měl jasno už v páté třídě, a to díky televizi. „Inspiroval mě pan Kuřátko v seriálu Trampoty kuchaře Svatopluka. Řekl jsem si, že to je poměrně hezké povolání, pak přišel pan Septim a bylo hotovo. Od té doby jsem byl přesvědčený, že ničím jiným než kuchařem nebudu. A kuchařský život je fakt pěkný a čím dál tím víc jsem rád, že to tenkrát v televizi dávali,“ vypráví.

Už jako malý Martin Svatek o prázdninách pomáhal babičce v kuchyni. Vyznamenáním pro něj bylo, když mohl třít těsto na bábovku a za odměnu pak olízat měchačku. Když zavře oči, pořád slyší zvuk nedělního naklepávání řízků, křupnutí skořápky vajíčka před obalováním a prskání sádla při smažení.

Od té doby nedá dopustit na tradiční česká jídla, která v restauraci připravuje moderními metodami. „Česká kuchyně je mi vlastní. Mám ji rád, znám suroviny, vím, jak chutná, a podávám ji svým hostům a v podstatě nic jiného neumím,“ komentuje.

Kuchař je jako lékař, musíte mu věřit

Po absolvování učiliště v Pelhřimově začínal v restauraci u Knížecího rybníka na Táborsku a dodnes zůstal v jižních Čechách. Do zahraničí se podíval při kuchařských soutěžích a různých stážích, ale nikdy dlouhodobě v jiné zemi nevařil.

Svou roli šéfkuchaře nevnímá jako nadřazenou. „Kolegy beru jako parťáky, vím, že bez nich nejsem nic. Jenom dobrý šéf si vybere parádní lidi. I když samozřejmě může být vždy jen jeden kormidelník, jsme tady jako jeden celek,“ zdůrazňuje.

Kuchařská kariéra ve větším městě ho neláká. „Když může někdo jet na večeři do Paříže, proč by nemohl jet do Tábora? Město je opravdu pěkné a mám ho rád. Dostávám různé pracovní nabídky, ale já chci být tady, vím, že to tu má nějaký smysl,“ říká.

Čtěte také

Zdeněk Pohlreich: Ano, šéfe! nemá scénář. Že mi jídlo nechutná, obvykle nemusím předstírat

Oceňuje také, že se už i u nás proměňuje pohled na kuchaře. „Je to člověk, který udává směr, je to srovnatelné s lékařem, protože mu musíte věřit. V cizině jsou jména kuchařů známá a už i tady se dostávají do povědomí. Berou se jako nějaká značka a lidé za nimi chodí, což je moc dobré,“ myslí si.

Legendární v Táboře i širokém okolí je lišková polévka Martina Svatka. Podobná pověst provází i jeho kachnu. „Pečeme ji pomalu, přidáváme jablka a trochu cibule a pak se perfektně udělá kůrka, to je to nejvzácnější. Podáváme s červeným zelím, do kterého přidáváme perník a višňový džem, tím je to zajímavější,“ prozrazuje.

Už více než deset let je Martin Svatek také členem národního týmu, který úspěšně reprezentuje Českou republiku na kuchařských soutěžích. „Dostal jsem se k tomu tak, že jsem prostě sám jezdil na soutěže. Někteří kolegové se mi smáli, ale prostě jsem se zlepšoval, začali si mě všímat, až jsem dostal nabídku vstoupit do národního týmu. A lidsky i kuchařsky mě to posunulo,“ dodává.

Ve volném čase vaří i doma. O kuchyň se dělí s manželkou, která vystudovala strojní průmyslovku. „Když jdeme po krámě, tak ona kouká, co chybí v dílně, a já přemýšlím, co chybí ve špajzu,“ uzavírá Martin Svatek s úsměvem.