Zdeněk Pohlreich: Ano, šéfe! nemá scénář. Že mi jídlo nechutná, obvykle nemusím předstírat

Šéfkuchař, kterého proslavily televizní pořady, si svůj obor kdysi vybral sám. „Nevzali mě na střední školu, pak ani na učňák, tak jsem si řekl, že zkusím kuchaře. Začátek jsem samozřejmě nenáviděl, ale už někdy v druháku jsem začal mít pocit, že jsem tam něco platný, že se něco naučím. To je motivační okamžik, kdy zjistíte, že je to vlastně prima zaměstnání,“ vzpomíná.

V 80. letech Zdeněk Pohlreich odešel do zahraničí. „Hlavní důvod byl, že jsem nechtěl být v Československu. O tom, že se budu život vařením, jsem nepochyboval. Dokonce mi to, že jsem byl schopný udělat něco rukama, dávalo určitou míru sebevědomí a tahle práce je víceméně všude stejná,“ dodává. V australské restauraci se vypracoval až na šéfkuchaře.

Televizní úspěch mě zastihl totálně nepřipraveného

Od návratu do Čech působí v Praze, nyní provozuje i své podniky. V roce 2009 se začal vysílat pořad Ano, šéfe! inspirovaný britským Ramsay’s Kitchen Nightmares. Zdeněk Pohlreich v něm navštěvuje restaurace, snaží se jim pomoci, změnit celkový dojem nebo přístup pracovníků.

Pořad, v němž si šéfkuchař nebere servítky, je velmi oblíbený. „Můj televizní úspěch mě zastihl totálně nepřipraveného, z čehož pramenila také spousta chyb. Je pravda, že jsem vždycky měl pocit, že by mi televize mohla jít, ale že to bude v takovém rozsahu, to by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu,“ komentuje Zdeněk Pohlreich.

Zdeněk Pohlreich při natáčení Ano, šéfe!|foto: Matěj Schneider

Pořad podle něj nemá žádný předem daný scénář, který by stanoval, co musí aktéři dělat a říkat. „Spíš je tam nějaká dramaturgická osa, příběh je pokaždé jiný. A že jsem přísný? To bylo už i horší, teď měknu,“ dodává.

Každá epizoda začíná první ochutnávkou jídel v restauraci. Následují záběry na prakticky vždy nespokojeného Zdeňka Pohlreicha. „Jsou nějaké výjimky, ale lidi se nechtějí dívat v televizi na věci, které jsou dobré, takže jsem musel říct, že je to blbý. A v principu formát Ano, šéfe! se netočí v dobrých restauracích, takže ta první scéna je v zásadě vždycky taková,“ vysvětluje.

Podniky, kterým jsme opravdu pomohli, je málo

Myslí si, že z počátku se do pořadu hlásili restauratéři ze zoufalství nebo proto, že nevěděli, co je čeká. „Jakmile to získalo nějakou pověst, chtěli to pojednat spíš jako reklamní sdělení. Většinou je tam tahle motivace,“ doplňuje Zdeněk Pohlreich.

Pohlreich na natáčení Ano, šéfe!: Je to psychologická hra

Šestá epizoda aktuální série pořadu Ano, šéfe! se natáčela ve vesnici Jíloviště, kde má kromě restaurace Pod Lesem sídlo i neobvyklá směsice obyvatel. Na venkově kousek od Prahy bydlí europoslanec Pavel Telička, František Ringo Čech a další celebrity. Včetně Zdeňka Pohlreicha. Šéf tak ve svém pořadu poprvé hodnotil hospodu, do které sám chodí. Hlavním tématem epizody se stalo místní snobství a spoléhání na marketing – nemoci, ze kterých se Pohlreich pokoušel vyléčit už několik českých restaurací. Dění jednoho z šesti natáčecích dnů pozorovala redakce Radia Wave.

Podniky, kterým pořad opravdu pomohl, se podle něj ale dají spočítat na prstech jedné ruky. „Myslím, že U Štěpána na Šumavě jsme pomohli hodně, také Andrejovi Tlustému z Lednice, i restauraci Pod Lesem na Jílovišti, ale ti si to pak sami trochu pokazili. Snažili jsme se pomoct všude, ale těm lidem třeba chybí vytrvalost nebo už jsou v tak velkém problému, že se v toho nedá dostat,“ říká.

A kam Zdeněk Pohlreich chodí na své proslulé hlášky? „To je tak za život naposlouchané a prostě z představivosti. Není to tak, že bych si doma sedl a vymyslel deset věcí, jak budu třeskutě vtipný, to nejde,“ uzavírá.