Informace získával přes emigranty, přístroje kupoval ze svého. Tak Miloš Velemínský zachránil nespočet novorozenců

Letos Miloš Velemínský obdržel vysoké státní vyznamenání, medaili Za zásluhy. „Znamená to pro mě hodně. Zpočátku jsem byl rozpačitý, spíš jsem to podceňoval, myslel jsem si, že je to nereálné, protože navrženo bylo mnoho lidí a ani mě nenapadlo, že bych mohl být oceněn,“ říká.

Pak ale 10. října zazvonil v ordinaci telefon z Kanceláře prezidenta republiky. „Přijal jsem to, byl jsem rád, jsem na to hrdý. K otázce, která se kolem toho množila, jestli souhlasím s politikou prezidenta Zemana, se nebudu vyjadřovat, ale každopádně mi bylo vysvětleno, že to prezident nenavrhuje, že to jenom schvaluje. Mě navrhli lidé a bylo by nefér, kdybych vyznamenání nepřijal,“ dodává.

Umíraly děti, které by v zahraničí přežily

V roce 1968 přišel Miloš Velemínský na neonatologické pracoviště nemocnice v Českých Budějovicích, když vyhrál konkurz. „Šel jsem do neonatologie, protože jsem věděl, že v zahraničí novorozenci neumírají v takové míře jako u nás, že u nás je péče na nízké úrovni,“ vysvětluje.

Hnalo jej podle jeho slov hlavně to, že tu umíraly děti, o nichž věděl, že v zahraničí by přežily. Začal tedy přemýšlet, jak i v tehdejším Československu dosáhnout takových výsledků.

Během let se situace v české neonatologii výrazně změnila|foto: Fotobanka Pixabay,CC0 Public domain,©

„Neměli jsme literaturu ani zkušenosti a byla to těžká práce. Když jsem začal komunikovat se Západem, tak jsem byl zastaven a upozorněn, že to není vhodné. Takže přátelé emigranti mi posílali časopisy, z nichž jsem získával informace,“ vzpomíná.

Bylo ale nutné pořídit i moderní přístroje. Řadu z nich Miloš Velemínský zaplatil z vlastních peněz. „Tajně, aniž by to věděla manželka,“ přiznává s úsměvem.

„Postupně jsem získával tým pracovníků. Důležitou úlohu sehrály sestry, ty mi výrazně pomohly, abychom začali pracovat na intenzivní péči. Ten systém byl potom trochu narušen infekcemi, ale i to jsme vyřešili a leccos jsme se naučili,“ dodává.

Po roce 1989 se zdravotníkům otevřel svět. „Dostali jsme se do zahraničí, získali jsme literaturu, přijeli sem odborníci z jiných států a rychle jsme se naučili pracovat i s těmi nejnovějšími přístroji,“ popisuje Miloš Velemínský.

O novorozence s váhou pod jeden kilogram se nikdo moc nezajímal. Změnil to Miloš Velemínský

• Upravit
• Smazat

Vesnice Velemín leží v severních Čechách, nedaleko Lovosic. Příjmení po ní ale nosí i jihočeský rodák Miloš Velemínský, lékař narozený roku 1937, významný představitel české sociální pediatrie, svého času děkan Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Během dalších desetiletí se pak podle něj situace ještě výrazně posunula. „Za našich let byl velký úspěch, když se podařilo zachránit dítě s 900 gramy, dnes je to celkem běžné. Není to jen zásluha pediatrů, ale i porodníků. Zjistilo se, že dítě donošené do 24. týdne je schopné vyvíjet se zcela normálně. S tím přišel velký boom i v péči o děti, které vážily 750 gramů a tak dále,“ komentuje.

Občas ale také slýchá názor, že nedonošené děti by se neměly zachraňovat za každou cenu. „To je velmi složitá otázka, ale já musím všem lidským tvorům poskytnout maximální péči, nemám jinou možnost. Drtivá většina rodičů chce, aby se bojovalo. Já jako lékař nemám právo rozhodovat,“ reaguje.

Zároveň také dodává, že je u nás nižší počet lidí s postižením než před deseti lety. „Mám ve své ordinaci člověka, který se narodil s 600 gramy a je úplně v pořádku, naproti tomu jsou děti donošené, které nejsou v pořádku. Jako lékaři opravdu nemáme právo rozhodovat,“ uzavírá.