Můj zevnějšek mě zřejmě předurčuje spíš k rolím lumpů než milovníků, směje se herec Jan Dvořák

Jeho cesta k herectví přitom nebyla přímočará. „Jako mladého kluka mě nikdy nenapadlo, že bych mohl být hercem, protože se stydím a mám trému, zůstalo mi to dodnes. Vždy mě zajímala spíš auta, motorky, technické věci, ale shodou okolností, když jsem nebyl přijat na piano, což byla v naší rodině tradice, jsem šel do dramatického kroužku. Posléze mi učitel navrhl, abych zkusil konzervatoř,“ vzpomíná.

Mezi jeho spolužáky na konzervatoři patřili Otakar Brousek mladší, Dagmar Patrasová nebo Jiří Untermüller, který nyní také působí v Jihočeském divadle. S ním se Jan Dvořák připravoval i na maturitu. „Byli jsme u nás na chalupě, já měl tenkrát pionýra, kterého jsem chystal na výlety, a on psal taháky. Jiří pak dopadl při maturitě lépe,“ usmívá se.

S Kopeckým ještě před Nemocnicí

Hereckému umění se Jan Dvořák na konzervatoři učil od Dalimila Klapky, Jiřího Valy i Miloše Kopeckého. „S Milošem Kopeckým to bylo milé setkání, bylo moc zajímavé poslouchat jeho svérázné filozofické názory. V té době už byla natočena, ale ještě neodvysílána Nemocnice na kraji města, mluvil o tom, že by to mohlo mít úspěch,“ vypráví.

Jan Dvořák (vlevo) v přelomovém představení Jihočeského divadla Zabiják Joe z roku 1998|foto: Petr Hasal,Jihočeské divadlo

Po absolvování konzervatoře získal Jan Dvořák angažmá v Jihočeském divadle. První účinkování zažil před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově ve hře Kráska a zvíře. „Bylo to naše první představení s Jarkou Červinkovou a přijeli se podívat naši rodiče. My jsme si s Jarkou dávali grog a pak jsme upadli při tanci kolem fontánky. Naši blízcí si ale mysleli, že to tam patřilo, tak jsme z toho vyšli bez ztráty květinky,“ přiznává.

V tehdejší době musela činohra podle něj uvádět vždy jednu současnou českou hru, jednu sovětskou hru a jednu levicovou západní hru. „Našly se mezi tím věci, co byly fajn, i věci, které nebyly až tak na úrovni, ale zase třeba nabízely hezké herecké příležitosti. Nám šlo hlavně o práci, a když je dobrá role ve špatné hře, tak se na tom stejně dá leccos udělat,“ říká.

Jan Dvořák (druhý zprava) jako šílený pacient Renfield v představení Dracula před otáčivým hledištěm|foto: Petr Neubert,Jihočeské divadlo

Během čtyřiceti let nastudoval Jan Dvořák v Jihočeském přes 150 rolí. Žádnou vysněnou ale podle svých slov nikdy neměl. „Já kolem umění opatrně našlapuji, netroufám si říct, že bych chtěl něco hrát. Když člověk po nějaké roli touží, tak to často nedopadá úplně dobře. Zahrál jsem si asi to, co mělo přijít. Nechávám to spíš na režisérovi a inscenátorech,“ komentuje.

Mnohem častěji byl obsazován do rolí lumpů. „Můj zevnějšek mě zřejmě předurčuje spíš k zavilým typům. Ani zamlada jsem nehrál nějaké milovníky, na to tady byli jiní odborníci. Se mnou to radši ani nezkoušeli,“ směje se.

Jak prominenti minulého režimu využili svých informací a vazeb? Nad tím se zamýšlí Elity

• Upravit
• Smazat

Do praktik i konspiračních bytů bývalé Státní bezpečnosti nahlédnou diváci Jihočeského divadla. V nové inscenaci Elity se můžou zamyslet nad tím, kdo jsou lidé, kteří dnes stojí na vrcholu společenského nebo politického žebříčku.

Nedílnou součástí angažmá v Jihočeském divadle je účinkování před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Tam se Jan Dvořák naposledy představil jako šílený pacient Renfield v Draculovi. „Když to Martin Glaser s Olgou Šubrtovou adaptovali, mysleli na mě, takže to hraji s velkou chutí,“ říká.

Otáčivé hlediště označuje za fenomén. „Práce v Krumlově je trochu otročina, musíte se tam nějak dopravit, hraje se denně, ale máte tam každý večer 550 diváků, lidé jsou odevšud, přicházejí se pobavit, chtějí radost z prožitku večera, takže je tam okamžitá odezva,“ popisuje.

Kromě divadelního herectví má Jan Dvořák zkušenosti i s filmovou kamerou, objevil se například ve snímku Postel z roku 1998. Je také muzikantem, hraje na kytaru a dodnes mu zůstala vášeň pro motorky.