Jan Flaška

Vážení posluchači, dovolte mi, abych využil toho, že teď mluvím do rozhlasu, a obrátil se na vás s jistou nabídkou: Nechce někdo z vás komáry?

Je až s podivem, kolik věcí si člověk zapamatuje z doby, kdy chodil do mateřské školy. Třeba to, že druhé lidi prý nejvíc potěší, když jim dárek vyrobíte vlastníma rukama.

Člověk za život projde celou řadou situací, jež je možné považovat za přechodové rituály: návštěva víly Zubničky, maturita, pohřeb – tyhle okamžiky si vybaví asi každý.

Jako dítě jsem měl rád narozeninové oslavy. Ty svoje, samozřejmě. Kvůli dárkům, samozřejmě. Rodinná oslava samotná vlastně za moc nestála.

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, napsal kdysi Jiří Wolker. Já taky miluji věci, a díky tomu se mi všude v bytě hromadí od těch mlčenlivých soudruhů krabice.

Když jsem nedávno kupoval notebook, nebylo v krabici kromě nabíječky nic dalšího – jen jakýsi kus papíru s pár piktogramy. Překvapilo mě to. Patřím totiž ke generaci blbců.

Náš osmiletý syn se vrátil ze školního divadelního představení. Na můj dotaz, jaké to bylo, odpověděl, že dobrý. Na můj dotaz, o čem to bylo, to bylo horší.

Když je člověk malý, jeho ambice často nemívají mnoho společného s realitou. Když jsem byl dítě, můj kamarád ze školky toužil stát se indiánem, kosmonautem nebo popelářem.

Spoustu zbytečností si člověk z nějakého důvodu pamatuje celý život a ani neví proč. No, a pak jsou věci zlomové a zásadní a na ty si ani nevzpomene.

Stalo se to hluboko uprostřed noci. Na chodbě v našem domě se zničehonic rozsvítilo světlo. A pak zhaslo. Nějakou dobu byla tma, a pak se světlo znovu rozsvítilo.