Jan Flaška

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, napsal kdysi Jiří Wolker. Já taky miluji věci, a díky tomu se mi všude v bytě hromadí od těch mlčenlivých soudruhů krabice.

Když jsem nedávno kupoval notebook, nebylo v krabici kromě nabíječky nic dalšího – jen jakýsi kus papíru s pár piktogramy. Překvapilo mě to. Patřím totiž ke generaci blbců.

Náš osmiletý syn se vrátil ze školního divadelního představení. Na můj dotaz, jaké to bylo, odpověděl, že dobrý. Na můj dotaz, o čem to bylo, to bylo horší.

Když je člověk malý, jeho ambice často nemívají mnoho společného s realitou. Když jsem byl dítě, můj kamarád ze školky toužil stát se indiánem, kosmonautem nebo popelářem.

Spoustu zbytečností si člověk z nějakého důvodu pamatuje celý život a ani neví proč. No, a pak jsou věci zlomové a zásadní a na ty si ani nevzpomene.

Stalo se to hluboko uprostřed noci. Na chodbě v našem domě se zničehonic rozsvítilo světlo. A pak zhaslo. Nějakou dobu byla tma, a pak se světlo znovu rozsvítilo.

Vánoce bývají příležitostí zastavit se a zavzpomínat. Nevím jak u vás, ale u nás se vždycky vzpomíná na nějaké předchozí Vánoce.

Stýská se mi po době, kdy člověk tloukl přístroje, které nefungovaly. Například když můj dědeček telefonoval a ve sluchátku to moc chrčelo, párkrát ho omlátil o stůl.

Zamykal jsem zrovna vchodové dveře, když se to ozvalo z hloubi domu: tři dlouhá, teskná pípnutí, jako když vám dopere pračka.

Kdybyste sháněli tip, kam na pěkný celodenní výlet, jeden bych pro vás měl. Ať už bydlíte kdekoli, je to tam od vás blízko a je tam krásně za každého ročního období.