Jan Flaška

Největším vynálezem lidstva je bezesporu kolo. Jako součást bicyklu nebo automobilu umožňuje člověku pohodlný přesun na delší vzdálenosti a mně umožňuje ztratit se.

Nemám moc důvěru v lidstvo. Na jednom příkladu vám vysvětlím proč.

Je docela zajímavé sledovat, jak člověk dokáže stejná slova v průběhu času vnímat s úplně odlišnými významy. 

Nedávno jsme navštívili jeden nádherný starobylý hrad. Větší dojem než všechny jeho interiéry na mě ale udělala jakási paní, která na nádvoří zoufale křičela na své děti.

Snad každá rodina má jídlo, které se na stole objevuje častěji než ostatní. Ne snad proto, že by bylo tak oblíbené; spíš proto, že je jednoduché a z dostupných surovin.

Vážení posluchači, dovolte mi, abych využil toho, že teď mluvím do rozhlasu, a obrátil se na vás s jistou nabídkou: Nechce někdo z vás komáry?

Je až s podivem, kolik věcí si člověk zapamatuje z doby, kdy chodil do mateřské školy. Třeba to, že druhé lidi prý nejvíc potěší, když jim dárek vyrobíte vlastníma rukama.

Člověk za život projde celou řadou situací, jež je možné považovat za přechodové rituály: návštěva víly Zubničky, maturita, pohřeb – tyhle okamžiky si vybaví asi každý.

Jako dítě jsem měl rád narozeninové oslavy. Ty svoje, samozřejmě. Kvůli dárkům, samozřejmě. Rodinná oslava samotná vlastně za moc nestála.

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, napsal kdysi Jiří Wolker. Já taky miluji věci, a díky tomu se mi všude v bytě hromadí od těch mlčenlivých soudruhů krabice.