Jan Flaška

Zamykal jsem zrovna vchodové dveře, když se to ozvalo z hloubi domu: tři dlouhá, teskná pípnutí, jako když vám dopere pračka.

Kdybyste sháněli tip, kam na pěkný celodenní výlet, jeden bych pro vás měl. Ať už bydlíte kdekoli, je to tam od vás blízko a je tam krásně za každého ročního období.

Je to zvláštní, jak některá slova fungují sama o sobě. Nepotřebují podmět ani předmět. Třeba takové „rostou“. Pokud jste Češi, je vám jasné, co roste a kde to roste.

Emil Zátopek se řídil heslem „Když nemůžeš, tak přidej!“ Všechny babičky světa se řídí heslem „Když nemůžeš, tak si přidej!“

Rok co rok stojí na konci června statisíce rodičů před stejným problémem: co koupit třídní učitelce nebo učiteli za vysvědčení. Většina to bez delší úvahy řeší květinou.

Můj nejbližší se mi v posledních letech odcizuje. Stačí, když se ho ráno po probuzení třeba jen lehce dotknu a přestanu ho poznávat. Něco se prostě změnilo.

Každý člověk by měl být sběratelem. Tím, že sbíráte staré zajímavé věci, se vlastně seznamujete s historií nějakého oboru, s vývojem lidského umu a rozšiřujete si obzory.

Mám takový zvyk: jakmile se začne blížit Štědrý den, chodím po hračkářstvích dívat se, z čeho asi tak mým dětem Ježíšek vybírá dárky pod stromeček.

Jestli občas zajdete na bleší trhy, možná vás – stejně jako mě – napadá, odkud se všichni ti prodejci berou. Většinou jsou to pořád titíž lidé a je to nesourodá směska.

Občas slýchávám, že malé děti jsou zvídavé a my bychom to měli rozvíjet. Takže mě potěšilo, když se syn zeptal, co se stane s člověkem, když mu zatuhne hlava v betonu.