Jan Flaška: Mezi spodkami a límečky

Většinou to přitom začne nenápadně. Třeba tím, že Ona jen tak mimochodem prohodí, jaké štěstí přinesla do Jeho života. Předtím, než Ji poznal, držel se máminy sukně, kdežto teď stojí akorát tak s rukama v kapsách. A že by bylo fajn, kdyby si vyhrnul rukávy a pustil se do oprav té jejich ruiny.

On prohlásí, že bílé límečky, jako je on, pracují hlavou. Že musí mít pod čepicí. Jednat v rukavičkách. Ona opáčí, ať si necintá na kravatu, že si čepici i rukavičky může strčit za klobouk a že si akorát tak honí triko. Že není žádný diplomat, jen převlíká kabát – kam vítr, tam plášť! Tuhle dostal od konkurence na frak, prodělal kalhoty a ještě měl z ostudy kabát. A že stejně chodí domů s kapsama věčně prázdnýma.

On ji obviní, že ne konkurence, to Ona ho chce připravit o poslední košili! A připomene jí, jak ji přistihl prakticky v rouše Evině, když mluvila ve dveřích s tím novým sousedem. To už je určitě ruka v rukávě a soused se jí teď chce dostat pod sukni! Ale jemu je to jedno – ať si Ona klidně táhne, sbohem a šáteček! On se o ni rozhodně prát nebude! Natož aby se kvůli ní věšel!

Ona se ušklíbne, že kdyby se On měl prát, akorát si uřízne kšandu, protože by ho soused popadl za límec a On by si nadělal do trenek. Ať klidně hodí ručník do ringu, stejně s ní zachází jak s hadrem! A na tu jeho cejchu se už nemůže ani podívat

Zkrátka – jeden druhému dávají pěknou deku, sypou to z rukávu a nenechají na sobě nit suchou.

V takové chvíli je dobře zasáhnout. „Vy huby nevymáchaný!“ řekněte jim. „Jak si tohle budete jeden u druhýho žehlit? Já vás teď mlčky obejmu a vy váš rozhovor povedete s větším klidem.“

Já vím, že správně to je „a vy svůj rozhovor“ a ne „a vy váš“. Chápejte ale – já to „špinavé prádlo“ potřeboval vyždímat do poslední kapky.