Jan Flaška: Ztraceno v překladu

Tehdy poprvé jsem pochopil, že přeložit text z jednoho jazyka do druhého není jen tak. Že některé texty překládají profesionálové s dokonalou znalostí obou jazyků a jiné přékladají kutílci.

Po roce 1989 se s překlady z jiných jazyků roztrhl pytel. Půjčovny videokazet se plnily pirátskými kopiemi filmů s rychlodabingem, spíchnutým za odpoledne v kuchyni. Regály knihkupectví zavalil kdejaký škvár, do češtiny převedený spíš odhadem než s pietní úctou k originálu.

Jako národ jsme se po čtyřiceti letech izolace opět otevřeli světu a svět se otevřel nám. Nabídka českých podniků byla najednou k dispozici i v lámané němčině a lámané angličtině a naopak, v rakouských a německých obchodech se začaly objevovat cedule s českým textem „Češi nekrást tady“.

Překotný nástup automatických softwarových překladačů přinesl do emailových schránek každého z nás tisíce kostrbatých nabídek na prodloužení lecčeho a návrhy na převody milionů dolarů.

Mně kdysi psával pan, který se mi představil jako „Mr. Kevin Hnědé“. Tvrdil, že zastupuje pána, co „přišel o život v rovině spadnutí Alaska Airlines, včetně jeho manželky a jediná dcera“. Tvrdil, že „výtěžek z účtu 12,5 milionu dolarů může být vyplacena na mě“.

S nástupem umělé inteligence a pokročilých automatických překladačů se tyhle překlady pomalu stávají nostalgickou minulostí. Je mi to líto. Rád jsem si čítával emaily od pana Hnědé. Rodinné tragédie nikdy nebyly tak legrační jako v jeho podání.

Dnes už dostávám maily jen od vnadných žen, které o sobě tvrdí, že jsou „horké, vlhké a špinavé“. Neodepisuju jim. Podle popisu mi až příliš připomínají naši koupelnu.