Jan Flaška: Ztracen v Říši ztracených věcí

„Kdes to měl naposledy?“ ptá se vás žena s výrazem, k němuž není těžké si domyslet dýmku a housle.

„No tady!“ odpovíte oním sebejistým tónem, který používáte jen ve chvílích, kdy jste opravdu bezradní. A víte přitom, že bude následovat křížový výslech, nevěřícné vrtění hlavou a oči v sloup.

Fakt, že jste něco ztratili, je pro celou vaši rodinu jasným povelem k dlouho plánovanému útoku na vaše nejintimnější soukromí. Můžete jen zoufale přihlížet, jak vám žena v zápalu pátrání šacuje šuplíky, krabice a kapsy a děti vám s archelogickým zápalem prohrabávají tašku a peněženku. Vrcholem všeho je, když vám pak v polici přeskládají drahocennou sbírku angličáků, které se odjakživa nikdo nesmí ani dotknout.

Ani v práci to není jinak. Stačí, když se jen zatváříte, jako byste něco hledali, a celý pracovní kolektiv se okamžitě promění v kompletní vyšetřovací tým, přestože všichni měli být už půl hodiny na poradě.

Když je pátrání v nejlepším a zdá se, že hůř už být nemůže, otevřou se dveře a vstoupí váš rozzuřený šéf. Když ale vidí, jak se vaši kolegové slastně přehrabují ve vašich zásuvkách, zeptá se jen „Co hledáme?“ a o dvě vteřiny později už s výrazem komisaře Maigreta odsunuje od stěny kopírku. „Tak za kopírkou to není,“ hlásí po pár minutách zbrocený potem a se zaprášenou podprsenkou v ruce.

Vy sami jste to hledání už dávno vzdali. Teď už jen ztrácíte nervy, čas a trpělivost a přemýšlíte o tom, jak dlouho asi budete hledat svou ztracenou důstojnost.

A to jste téhle invazi pomocníčků mohli zabránit hned na počátku. Bývalo by stačilo nahlas prohlásit, že by měl někdo vynést koš.