Jan Flaška: Chaos jako dar příštím generacím

Když jsme posledně přijeli na chalupu, rozhlížel jsem se po její půdě a uvažoval o rekonstrukci – vikýř, sádrokartonové přepážky, zateplení střechy. Zatímco jsem zkoumal stav krovů, naše děti si v rohu půdy zařídily pokojíček. Za závěsem z dek rozložily starý koberec, seskládaly pár gaučů na spaní, přišouply k nim bedýnky s lampičkami a kolem stolku s kroucenými nožkami rozestavěly vrzající křesílka. Pak začalo pršet a půda se naplnila uklidňujícím šumem kapek na střeše.

A tehdy mi došlo, že rekonstrukce půdy není nic pro mě. Že v mém nitru stále dřímá dítě, lačnící po romantice a dobrodružství. Na půdě můžete s pocitem, že jste Indiana Jones, zkoumat útroby starých skříní, probírat se polámanými svatebními dary, vybledlými pohlednicemi z dávno neexistujících lázní a vůbec nacházet věci, které vám vyprávějí skrytou historii lidských pokolení.

Jako panelákové dítě jsem znal jedinou půdu – tu v dědově domě. Měli jsme na ni zakázaný vstup a ona tak celé dětství dráždila mou fantazii. Představoval jsem si, jak tam před námi děda tají poklady a děsivé odkazy na svou minulost. Až když jsem na ni, dávno dospělý, konečně vstoupil, pochopil jsem, proč jsme tam nesměli. Půda byla zavalená krabicemi toaletního papíru a orazítkovaného povlečení, které babička nakradla během své kariéry uklízečky na vysokoškolských kolejích.

Takže až místo sádrokartonu a rozpadlého IKEA nábytku děti mých dětí objeví na půdě chalupy starý gramofon a budou se divit, proč ta velká černá placka nefunguje jako tablet, budu jim moci říct: „To je historie, děti, a historie je krásná právě proto, že je tak neuvěřitelně nepraktická.“

Ano, historie. Od malička jsem cítil, že je nad námi něco prastarého a tajemného. A dnes vím, že to něco nad námi je půda.