Zdena Kolářová

Když člověk mluví o svém snu, zpravidla má na mysli něco úžasného, po čem odjakživa toužil Tak třeba… Mít pořádný auto, takovýho jaguára, zasní se mladý muž.

To bylo před dvěma měsíci křiku a radování, když začínaly prázdniny. Párkrát jsme se zapotili a jsou pryč. Nastala doba rozhodování, co všechno je třeba pořídit do školy.

Když byl můj syn malý, trávil prázdniny na chatě s babičkou a dědou. Měl tam plno kamarádů a vždy se tam těšil. Těšila jsem se i já, že budu mít nějaký čas jenom pro sebe.

Dívala jsem se nedávno v televizi na zprávy a jedna z nich byla z koupaliště. Na dece tam polehávaly dvě krásné dívky, skoro jako nymfy zrozené z mořské pěny.

K mnoha mým neřestem patřilo i kouření. Ty cigarety mi vlastně aninechutnaly a skoro pořád mě z nich bolela hlava, ale když někdo řekl: „Dáme jednu“, nikdy jsem neodolala.

Nejsem technický nadšenec a kdyby záleželo na mně, svítí lidstvo ještě loučemi. Můj starý mobil přijme a odešle zprávy, ale třeba načíst QR kód opravdu nedokáže.

Nedávno jsem se musela vypravit do horkého města, abych vyřídila jakousi úřední formalitu na poště. Ve dnech plných tetelivého vzduchu normálně neopouštím byt a ventilátor.

Nedávno jsem zaslechla informaci, že až 40 procent českých dětí trpí různými neurózami a dalšími poruchami psychiky.

Říká se, že slovo dělá muže. V rámci genderové vyrovnanosti bych to trochu poopravila. Dodržení daného slova dělá slušného člověka.

Když mi bylo tak kolem sedmnácti, zdál se mi svět naprosto báječným místem plným fajn lidí a nepřeberného množství příležitostí k radosti a zábavě.