Zdena Kolářová: Půjdeme na procházku

Každou neděli po obědě mě máma navlékla do bílých punčocháčů, červeného kabátku a kloboučku, který připomínal muchomůrku. Už to mě dost otrávilo.

Pak následovalo pochodování směr Dlouhá louka … Háječek. Naši za mnou kráčeli velmi důstojně, máma ani jinak nemohla, protože na sobě táhla asi desetikilový kožich, který dostala od táty za odměnu, když jsem se narodila. S mým těžkým nedělním osudem mě smiřovala pouze zastávka v hotelu Slunce, kde i v neděli fungovala cukrárna se žloutkovými věnečky.

Procházkových ataků na mne bylo za celý život nepočítaně. Když jsem kdysi jezdila na Šumavu, k Hance Bauerové a Pepovi Bulíkovi, hercům z Jihočeského divadla, strašák procházek se znovu objevil.

„Pojď na brusinky, znám místa, kde je to nádherný“, lákala mne Hana, která byla přírodou posedlá. „Hele, připravím oběd pro všechny“ – tenkrát nás tam bylo asi deset -  „ale s procházkama mi dej pokoj.“ Zavrčela jsem na ni a výprava se s brebentěním vydala do lesa beze mne.

Pán domu si nahoře ve svém pokojíčku četl, protože ho chození po lese taky nebavilo a já kouzlila oběd, aby byla pohoda, až se všichni vrátí. Dříví v mohutném sporáku praskalo, z pečících se kuřat se velkou sednicí linula omamná vůně. Já koukala z okna na řeku a dodnes si to líbezné rozpoložení pamatuju. I bez procházky!

Mám dojem, že jsem byla pro své rodiče výchovný oříšek. Leccos mě proti mé vůli naučili, ale turistku ze mne neudělali.