Stovky let zůstali na stejném gruntě sedláci Stoličkovi ze Zahorčic a Holičtí z Kostelní Radouně
Mnoho Jihočechů má sedlácké předky. Půda místní obyvatele živila po tisíce let a minulé generace nedaly na rodnou hroudu, své pole a lesy dopustit. Dokazuje to i událost z roku 1935, kdy deník Venkov hledal nejstarší selské rody.
„V deníku padla otázka, jestli někdo udržel svůj grunt alespoň sto let. Ohlas byl nečekaný. Ozvalo se mnoho rodin a jejich odpovědi ukázaly, že většina z nich drží svůj statek mnohem déle než jenom sto let,“ vypráví Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.
Začala se dokonce udělovat ocenění. Rod, který prokázal, že žije na gruntu nepřetržitě v přímé linii sto let, dostal diplom za věrnost půdě. Rod, který zůstal v jedné usedlosti 150 let, získal bronzovou plaketu a sedláci, kteří na gruntu v přímé linii hospodařili 250 a více let, obdrželi nejvyšší vyznamenání – kamennou pamětní desku.
V letech 1937 až 1941 bylo takto oceněno 128 selských rodů, z toho 23 jihočeských. „Je zajímavé, že jedenáct rodin bylo ze samého okolí Českých Budějovic,“ podotýká genealog.
Čtěte také
V čele celkové historické tabulky podle něj zazářil rod Stoličkových ze Zahorčic u Vrábče na Českobudějovicku. Ten prokázal, že hospodaří na usedlosti číslo popisné 3 už od roku 1590. Václav Stolička a jeho žena Kateřina proto tehdy získali kamenný štít.
„Mezi nejvýše oceněné rody patřili ještě Holičtí z Kostelní Radouně na Jindřichohradecku. Rychtář Jan Holický je tam připomínán také už roku 1590. Ono nešlo o to, jak stará je ta usedlost, to jsou na jihu Čech starší, ale aby tam rod vydržel v nepřetržité linii tak dlouho, to už je vzácnost,“ dodává Alois Sassmann.
Akce se velmi ujala a přenesla se i na rody lesnické. Původní záměr počítal ještě s oceňování živnostenských a učitelských rodů, ale k tomu vzhledem k historickým událostem už nedošlo.
Mezi starými lesnickými rody z jihu Čech vynikají například Jungwirthovi, kteří byli v lesnických službách u Schwarzenbergů už od 17. století. „Z tohoto rodu pochází Jan Jungwirth, který roku 1856 zastřelil na Šumavě poslední oficiální medvědici v Čechách, a třeba také lesnická dcera Anna, která se pak jmenovala Sedlmayerová a proslavila se jako spisovatelka,“ připomíná Alois Sassmann.
Související
-
Sedláci Koláček a Popel, hajný Hoplík. Jména dávných obyvatel Malšic prozrazuje rejstřík plátců daní
Mezi velmi staré obce patří Malšice na Táborsku. První písemný doklad o kostele pochází už z roku 1279. Další dokument uvádí, že zde v roce 1351 sídlil rytíř Jan z Malšic.
-
Matouš z Hůrek měl asi převislé uši, tak mu začali říkat Klabouch. Příjmení je dnes u Lišova typické
Netradiční trojboký pomník stojí v obci Hůrky nedaleko Lišova na Českobudějovicku. Připomíná oběti nejen první světové války, ale také husitských bitev a doby pobělohorské.
-
Rodina Pouzarových z Hůr se velmi rozrostla hlavně díky rychtářovi Tomášovi, který měl asi 25 dětí
Obec Hůry na Českobudějovicku získala svůj název podle pojmenování pro místo, kde se těžila ruda. O rodinách, které zde žily, se dozvídáme matrik, ale i starších zdrojů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
