Nepoddaní lidé obývali vesnice na Táborsku. Jejich potomci nosí příjmení Svoboda, Hořejší či Holub

Existovaly podle něj dva druhy svobodníků. Jedni dostali list na svobodu tak, že si ho koupili. Za peníze nebyli poddaní. Privilegium se ale týkalo vždy jenom konkrétní osoby, na potomky už se nevztahovalo.

Druhý typ svobodství byl častější a týkal se usedlosti. „Usedlost byla zapsaná v zemských deskách jako svobodná a kdo na ní bydlel, byl svobodník. Výhody se vztahovaly na tu usedlost. Pokud se někdo oženil a přesídlil jinam, už svobodníkem nebyl,“ vysvětluje Alois Sassmann.

Svobodníci měli stejná práva jako šlechta, podléhali pouze králi. Mohli vlastnit poddané, měli právo svobodné honby, rybolovu i právo vařit pivo a vyrábět pálenku. To platilo až do zániku systému poddanství v roce 1850.

Čtěte také

Náš předek byl francouzský voják, vypráví se v mnoha rodinách. Romantické příběhy ale často nelze potvrdit

Některé rody královských svobodníků na Táborsku byly tak významné, že se podle nich dodnes jmenují vesnice. „To je případ třeba Krchovy Lomné na Mladovožicku. Tato ves se původně jmenovala Lomná a přízvisko Krchova dostala podle svobodníka Matěje Krcha, který tam žil už roku 1550. Krchové se rozmnožili do mnoha vesnic na Mladovožicku, Táborsku i Chýnovsku, byl to velice významný rod,“ uvádí genealog.

Vesnice Lejčkov u Chýnova se nejprve jmenovala Dvorec, pak Dvorce. Podle svobodného dvora, kde žil svobodník Lejčka, se jí ale začalo říkat Dvůr Lejčkův a nakonec Lejčkov. „A víme třeba i to, jak byl ten Lejčka bohatý. V zápise z roku 1654 čteme, že měl 36 hektarů pozemků, to je 36 budějovických náměstí, výsadní hospodu, šest volů, jedenáct krav, čtrnáct jalovic, patnáct ovcí, čtrnáct prasat, opravdu obrovské hospodářství,“ dodává Alois Sassmann.

Mezi typická příjmení svobodníků z Táborska podle něj patří Čeněk, Straňák, Hořejší, Dolejší, Borkovec, Zeman, Holub či Jenšík. „A samozřejmě mezi nimi bylo časté příjmení Svoboda podle toho, že byli svobodní,“ uzavírá.