Na mnoho jihočeských skal vylezl mezi prvními Rudolf Vaclík. Pomáhal vytvářet cesty pro horolezce

Horolezecký oddíl v Českých Budějovicích vznikl v roce 1954, o čtyři roky později se k němu přidal Rudolf Vaclík. „Moje první zkušenost bylo slaňování pod Babou u Hluboké. To si sednete do lana a jedete dolů, no, já se bál, to bylo něco... Dobře to ale dopadlo a pak už to začalo,“ vzpomíná horolezec, který v roce 2020 oslavil 90. narozeniny.

Nadšenci podle něj v počátcích nevěděli o horolezení téměř nic. „Naučili jsme se ty základní věci jako tři pevné body a způsoby přivazování. Jako jištění se používalo konopné lano na skále a naštěstí už jsme měli prsní úvazek místo vázání v pase. Když je totiž horolezec přivázaný u pasu, tak se může přelomit,“ vysvětluje.

Zakladatel jihočeského horolezení Rudolf Vaclík na dobovém snímku s manželkou|foto: archiv Rudolfa Vaclíka

Horolezci také tehdy neměli v jižních Čechách žádné vyznačené trasy. „Všechno teprve vznikalo, nejprve jsme museli vytvořit cesty, to byly prvovýstupy. Lezli jsme ale velmi opatrně, já začínal až ve třiceti, a to už má člověk strach, který ho zastaví,“ říká Rudolf Vaclík.

Prvovýstupy označuje za vážnou záležitost, kterou nejde zlehčit. „Prvovýstupce si skálu přečte, podívá se na ní a řekne si, kudy by to šlo. A když se pak dostane třeba do padesáti metrů a zjistí, že to nejde, musí slanit a obcházet to jinudy. Dneska už se používá technika, ale tu jsme tenkrát neměli,“ popisuje.

Hlavní zásadou podle něj bylo, aby si nikdo neublížil a aby bylo na horách dobře. „To je totiž ta základní myšlenka. Na hory se napřed chodilo, pak už to bylo techničtější s použitím rukou, a tím se stupňovala obtížnost. A dneska už jsme tam, kde je Adam Ondra, to už je extrém, kterému se člověk musí věnovat od malička,“ myslí si.

Rudolf Vaclík vylezl na mnoho skal v okolí Hluboké nad Vltavou, Domoradic nebo zříceniny hradu Sokolčí. Zkušenost má i ze západního Kavkazu. „Tam jsme se dostali do tábora, kde byly cvičné skály. Přidělený průvodce chtěl nejprve vidět, jak lezeme, aby se přesvědčil, že všichni umíme vše, co je zapotřebí pro výstup ve velehorách,“ vypráví.

Horolezení však podle něj nebylo tím hlavním, šlo hlavně o pobyt v přírodě. „My jsme tenkrát chodili do hor, protože nám tam bylo dobře, a to, že jsme lezli, patřilo k tomu. Byl to pro nás doplněk, jak trávit dobře čas,“ říká.

„Na skalách je vždycky dobře a vždycky tam byli lidi, kteří tam asi patřili. Když někdo vyleze na kopec, tak na to musí mít a musí chtít, a když chce někdo na kopec, tak je to asi správný člověk,“ uzavírá Rudolf Vaclík.