Mokrou a plesnivou chalupu na návsi v Selibově proměnila Hana Procházková v oblíbenou Pohádkovou kovárnu

Na úvod tradiční otázka: Jste Jihočeška rodem, či srdcem?

My jsme rodem ze severních Čech a do jižních Čech jsme jezdívali dvacet let na dovolenou se všemi čtyřmi dětmi. Nebyl rok, kdy bychom nebyli v jižních Čechách. Tak jsme si je oblíbili, že jsem si říkala, že až jednou nejmladší odmaturuje, skončíme na jihu. No, tak už jsme tady patnáct let. Takže srdcem Jihočeška. Srdcem.

Na severu Čech má vaše rodina kořeny?

Ano, my jsme ze severu opravdu všichni. Od prababičky, maminky, všichni pocházíme ze severních Čech. Já jsem působila v Duchcově. Už jako malá holka jsem věděla, že budu učitelkou. Nejdřív jsem učila zvířátka, panenky, potom jsem nutila spolužáky, aby mě poslouchali. No, a pak jsem se tou učitelkou opravdu stala.

Potom jsem vykonávala funkci vedoucí odboru školství a ředitelky domu dětí, takže mě to táhne k dětem celý život. Šla jsem za manželem do Jirkova a tam mě vyzvali, jestli bych se nechtěla účastnit rekonstrukce zámku Červený Hrádek, který byl v té době rozbitý. Udělali jsem z něj vzdělávací středisko, restauraci, hotel. Učila jsem se vlastně úplně všude a hodně jsem se učila tady v jižních Čechách.

A jak se stalo, že jste v jihočeském Selibově založila Muzeum pohádky, posléze Pohádkovou kovárnu?

Do jižních Čech jsem šla s celou rodinou a vzala s sebou i maminku, která ovdověla. Maminka vždycky byla taková babka Rosůlková, jestli si vzpomínáte na paní herečku. Taková dáma, ale cigárko, kafíčko a byla úžasná, moc pracovitá. Jenže potom, co tatínek odešel, začala také chřadnout. Tady v jižních Čechách byla chviličku, ale jako by tu byla celý život a byla tady šťastná.

Jenomže pak začala marodit a šlo to hodně rychle. Den před Štědrým dnem mi zůstala v náručí. Bylo jí sice 86 let, ale na to člověk nikdy není připravený, ztratit mámu. Takže mě to sebralo a nemohla jsem fungovat.

A 16. března, to si pamatuji úplně přesně, mi režisér Zdeněk Troška, náš kamarád, říká: Hele, jenom práce tě z toho smutku dostane, už si konečně pořiď něco svého.

Tak jsme s dcerou sedly večer k internetu a začaly jsme hledat. Našly jsme chaloupku někde ve Skalách a v Selibově na návsi. Druhý den jsme se na ně všichni jeli podívat. Bylo škaredě, opravdu ponuro, takový poprašek, březen. Tam za Skalami byla krásná chaloupka, ale divné místo.

A pak jsme přijeli sem do Selibova, tady to naopak mělo genius loci na první pohled, ale chaloupka byla mokrá, plesnivá. Děti se modlily, abych ji nechtěla koupit. Za měsíc jsme ji koupili. No, a první rok si nás našlo asi osm tisíc návštěvníků. Ono se to tak hezky rozkřiklo. Bez marketingu, na to nebyl čas, ani peníze a rok od roku chodilo návštěvníků víc. A to je nejhezčí, že se nám vrací.

Celý rozhovor s Hanou Procházkovou, zakladatelkou Pohádkové kovárny v Selibově, si poslechněte v cyklu Jihočeši.