Kdo o sobě může říct, že vyrábí něco, co bude sloužit po staletí? Zvonař Michal Votruba z Myslkovic

Michal Votruba se narodil v Táboře a už jako malé dítě prý vždy nadšeně reagoval na kostely a zvony. Po absolvování základní školy v Soběslavi se rozhodl studovat slévárenství na průmyslovce. „Musel jsem tedy odjet na školu do Brna, protože jižní Čechy jsou slévárenstvím takřka nepolíbené. Potom jsem se vrátil do Písku na restaurátorskou školu a nakonec tam, kde jsem se narodil,“ vypráví.

Zvonařskou dílnu si zřídil v Myslkovicích u Soběslavi na Táborsku. „Myslím, že tím ty naše jihočeské Myslkovice vstupují ve známost po celé republice. Vždycky mě potěší, když někdo řekne: Myslkovice, tam se lijí zvony,“ komentuje.

V jeho profesní cestě hrála podle něj zásadní roli podpora rodiny. „Začínali jsme s tátou, na zahradě jsme si postavili pec a zkoušeli jsme něco odlévat. O tom oboru jsme věděli velmi, velmi málo a podpora rodičů byla zásadní. Kdyby mi jako třináctiletému klukovi řekli, abych se na nějaké zvony vykašlal, nemohlo to mít perspektivu,“ myslí si.

Zvonařské řemeslo dnes Michala Votrubu těší se vším, co obnáší. „Baví mě ta výroba, cestování za zákazníkem, prohlídka věže, usměrňování požadavků do nějakých mantinelů. A těší mě, že každý zvon je jiný, má jinou výtvarnou výzdobu, jiné ladění, jinou hmotnost, takže se u toho vždycky musí přemýšlet. Nikdy to není zadarmo. Když si to zjednodušíme, tak se nám to vymstí. To prostě v našem oboru platí,“ popisuje.

Výsledkem jeho práce je výrobek, který slouží po staletí. „Kdo dneska může říct, že vyrobí věc, která bude v nezměněné podobě fungovat 500 let… Takových oborů moc není. Ale je za tím poměrně velké lidské úsilí, práce, která potřebuje dost času, a je nutná velká dávka zkušenosti,“ dodává.

Čtěte také

Mnoho postaviček v betlému Pavla Rouhy má reálný předobraz. Zatím mi nikdo nevynadal, usmívá se

Michal Votruba odlil už stovky zvonů, které se ozývají z nejrůznějších míst. Třeba vyšebrodského kláštera nebo zámecké věže v Českém Krumlově. „Kdykoliv jedu přes Krumlov, koukám na tu věž a říkám si: Votrubo, tam máš svůj zvon, to je pěkný. A i když je to turistický ráj, tak na zvon se složili sami krumlovští a také jezdili pomáhat při výrobě. Dokonce v dílně v Myslkovicích nocovali, když jsme zvon odlévali,“ vzpomíná.

Zvonař totiž nikdy nepracuje sám. „V jednom člověku se to řemeslo dělat nedá. Potřebujeme pomoc rodiny a známých i dalších řemeslníků, jako je kovář, zámečník, truhlář, tesař, dneska samozřejmě i statik. Zapojuje se také kampanolog, který se stará o doladění zvonů,“ připomíná Michal Votruba.

Žádné konkrétní cíle a ambice do dalších let nemá. „Dost věcí se mi splnilo, to musím říct na rovinu. A není cílem třeba odlévat co největší zvony. Jde hlavně o to, že se s každou novou věcí učíme. Ambicí tedy je, aby se dařilo tak, jak se daří, a hlavně aby to člověk pořád zvládal, protože to řemeslo je náročné,“ uzavírá.

Celý rozhovor se zvonařem Michalem Votrubou si poslechněte v cyklu Jihočeši.