Jsem prokrastinátor a dobře znám hrůzu z bílého plátna, prozrazuje malířka Renata Štolbová

„Holubov má nějakou zvláštní konstelaci. Je to velmi vlídné prostředí, místní lidé jsou velmi laskaví. Možná je to tím, že tu nebylo umělé dosídlení po válce a zůstaly tu staré rody. Lidé se tu k sobě chovají vždy hezky a slušně, a to jsem dosud nezažila,“ pochvaluje si.

Malířkou chtěla být Renata Štolbová už odmalička. „Nějak jsem si to vyšlapala od dětských krůčků. Maminka schovávala moje dětské kresbičky na pytlících od mouky a pak mě rodiče v šesti letech poslali do takzvané lidušky v Českých Budějovicích,“ vypráví.

„Mám vzpomínky na letní ulici, chladný dům. Umělecká škola měla svoji atmosféru. Já jsem chodila do prvního patra do ateliéru, ale po celém domě se rozléhaly zvuky houslí a klavíru. My jsme tam měli krásné stojany, spoustu barev,“ vzpomíná.

Malířka Renata Štolbová se svými obrazy|foto:Mirka Nezvalová,Český rozhlas

Po absolvování gymnázia v Kaplici vystudovala Renata Štolbová český jazyk a výtvarné umění na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a také ateliér ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Malování se věnovala po celý svůj život.

Mnoho jejích obrazů se dostalo do zahraničí, jak sama říká, skoro do všech zemí. „To začalo po revoluci, když vznikaly ambiciózní soukromé galerie. Já začala dávat své obrazy do Prahy a Krumlova a tam v té první vlně, v těch zlatých devadesátkách, jak se říká, se prodalo opravdu všechno, to byl dobrý start,“ komentuje.

Renata Štolbová maluje na zakázku i pouze podle vlastní inspirace. „Tematické zadání je pro mě hozená rukavice a nevadí mi to, pokud se to nějak nevymyká mému světonázoru. Mám ráda, když se mohu jít se podívat do domu a vybrat stěnu a formát, barevnost obrazu, který by se tam hodil. Mnohokrát jsem dosazovala nějaký obraz na konkrétní místo. Naposledy do smuteční obřadní síně v Dobré Vodě, to byla zajímavá zkušenost,“ dodává.

Čtěte také

Snažím se, aby v každém divadelním programu byla trocha poezie, říká dramaturg František Řihout

Přiznává ale, že často je pro ni obtížné vůbec začít malovat. „Jsem prokrastinátor, odkládám to, ale když už se chytím, tak to jede. Možná je to taková ta hrůza z bílého plátna, jak říkají výtvarníci, moc dobře vím, o čem je. Někdy se také podezírám z lenosti. Teď už si dopřávám docela velké pauzy, navíc pracuji s olejem, tam je dost chemie a už si všímám, že tolik nesnesu,“ říká.

V současné době pracuje Renata Štolbová na ohradě pro poníka. „Rozhodla jsem se ve svém věku nečekaně, že potřebuji k životu poníka, takže mu připravuji kvalitní malý ranč u potoka. Kromě toho se starám o tatínka, kterému je 93 let, s buldočkem tvoří moji malou domácnost,“ popisuje.

„Tohle všechno mě naplňuje do té míry, že jsem si uštědřila takovou malou důchodovou pauzu od malování. Je to ale také tím, že předělávám ateliér. Nechávám tomu čas, už jsem prostě zvyklá na sebe netlačit,“ uzavírá.