V Krumlově jsem ztrácel svoji svobodu, byla tam zloba a zášť, vzpomínal sochař Miroslav Páral

Tři obrovské kufry jsou součástí plotu u ateliéru sochaře Miroslava Párala v jihočeském Kájově. Svého času byly vystavené v českokrumlovské synagoze a symbolizují odsun, jedno z umělcových velkých témat.

„Tyhle tři kufry sloužily jako poutače pro exteriér města, aby lidé vůbec synagogu našli, protože ta byla spoustu let zavřená a mnozí Krumlováci nevěděli, kde je. Tyhle kufry je tam naváděly,“ vysvětluje Miroslav Páral.

Výstava nazvaná Omlouvám se všem nuceně deportovaným pro něj byla důležitá. „Mohl jsem se tak vyrovnat s tématem odsunu, což jsem léta potřeboval. Nejen s deportací historicky, ale i se současnem, protože ono se na této planetě vyhání stále a myslím tím třeba i vyhánění Krumlováků z centra města,“ říká.

V Českém Krumlově Miroslav Páral žil od svých pěti let, ale nakonec ho opustil. „Byl jsem těžký patriot, od dětských let jsem chodil po Krumlově a maloval architekturu domů, tím městem jsem žil, ale došlo to až tak daleko, že jsem ho musel opustit. Už jsem se tam necítil doma,“ vypráví.

„Po té vlně euforie po revoluci, kdy jsme všichni s nadšením a zdarma tlačili káru Krumlovu, přišli noví lidé a ti už to nedělali od srdíčka a grátis, ale nosili faktury. Doba se nějak měnila. Pak už jsem nesměl ani zaparkovat před vlastním ateliérem a ztrácel jsem svoji svobodu, takže v podstatě jsem byl deportován. A náhodou se zrovna v Kájově prodával objekt původní vodárny u nádraží,“ dodává.

Gradovalo to v rozbíjení mých soch

O své tvorbě Miroslav Páral říká, že nikdy netoužil, aby jeho sochy byly někde uplatněné, ale zkrátka je potřeboval udělat. Momentálně zpracovává téma Zabili sochu. „Tématem je lidská zloba, zášť a nenávist. To byl ten impulz, proč jsem opustil Krumlov. Za posledních pár let už tam byla tak velká zloba a zášť, že gradovala v rozbíjení mých soch. Já se bál jít ráno do ateliéru v centru města, co bude zase rozbité. Strašně mě to bolelo, že jsem upadal až na dno,“ líčí.

Ve svém umění vidí různé etapy, které se liší formou, ale obsah zůstává neměnný. „Nastavené zrcadlo společnosti, co jsme, čeho jsme součástí, proč jsme tady. Vždycky trvá mnoho let, než se člověk s těmito tématy vyrovná. Spojujícím prvkem pro všechno je, že dělám, co neumím, a když už to umím, tak končím, protože život mi dá nové téma, nový úkol,“ popisuje.

Čtěte také

Autor obří mouchy a Humanoidů: Věřím, že sochy patří do ulic více než do galerie

Sochy Miroslava Párala jsou k vidění například v Českých Budějovicích na Pražské třídě. Jeho postavy – zčásti lidé a zčásti lvi – jsou součástí domu, kde sídlila banka. „To vznikalo v úžasné době, kdy se sochy spojovaly s architekturou, spojením dvou autorů může dílo gradovat,“ připomíná.

Původně zde měli být dva Atlanti, tedy svalnatí muži podpírající budovu. „Pro mě to bylo téma sklonku socialismu a té nové doby. Udělal jsem dva modely – klasickou sochu podpírající architekturu a sochu, která míchá dohromady lidskou a zvířecí anatomii a odkazuje i k české státnosti. A rovnou jsem řekl, že první variantu dělat nebudu,“ vypráví.

Díky jeho razantnímu postoji jsou tak dnes na místě originální sochy. „Díky tomu, že jsem dělal svou filozofii, své přesvědčení, svou sochu, která není nějakým doplňkem, ale má silný motiv, tak za tím můžu stát. Já bych za těmi klasickými figurami úplně stát nemohl. Mohl bych říct, že je to dobrá socha, ale o ničem,“ doplňuje Miroslav Páral.

Miroslav Páral se narodil 9. června 1955 v Praze, absolvoval výtvarný obor na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni. V roce 1991 založil Agenturu českého keramického designu. V roce 1993 byl oceněn kulturní cenou města Český Krumlov, v roce 1996 se stal předsedou mezinárodního keramického sdružení Manifest keramické tvorby 1996, v roce 2002 obdržel Cenu města Český Krumlov.