Autor obří mouchy a Humanoidů: Věřím, že sochy patří do ulic více než do galerie

Sám Michal Trpák každoročně do Umění ve městě přispívá vlastními sochami. Letos si lidé mohli prohlédnout jeho Bizarního boha na golfovém hřišti na Hluboké, postavu ženy v atriu budějovické restaurace Naše farma a sousoší Dialog na Zlatém mostě.

9 fotografií

Právě Dialog tvořený dvěma lavičkami a stolkem ale narazil na častý problém – vandaly. „Z dialogu se bohužel stal monolog, protože jednu lavičku ve tvaru postavy někdo zničil. Asi na ní sedělo víc lidí, povalili ji a tím se to polámalo. Je to smutné. Asi jsem moc velký optimista, protože vždycky si říkám, že lidem už budu věřit, ale opět to dopadlo takhle,“ komentuje Michal Trpák.

Díla z projektu Umění ve městě se stávají terčem vandalů téměř každý rok. Co bude s poničeným Dialogem, Michal Trpák zatím neví. „Opravit to nejde, protože socha je tak zničená, že by to vždycky bylo vidět. Přichází v úvahu odlít novou sochu, ale teď řeším, jestli má smysl to narychlo dělat. Možná zbytek sousoší odvezu, nebo tam dám alespoň nějaké sedátko, aby z monologu byl zase dialog,“ říká.

Humanoidi, autor Michal Trpák, Lannova třída České Budějovice|foto:Andrea Poláková,Český rozhlas

Nápad na vystavování velkých soch v ulicích a zákoutích Českých Budějovic vznikl, když Michal Trpák umístil na Lannovu třídu svou diplomovou práci Humanoidi. „Navázal jsem tak kontakt s radnicí a dohodli jsme se, že bychom v takových sochařských výstavách mohli pokračovat. Následující rok už jsem tedy přizval kolegy,“ vzpomíná. Humanoidi neboli sochy spěchajících postav jsou také nyní již trvalou součástí Lannovy třídy.

Při hledání vhodných míst pro výstavu se Michal Trpák podle svých slov hlavně snaží, aby dílo co nejlépe komunikovalo s prostorem a došlo k co nejlepšímu vyznění. Důležité jsou ale i další faktory – některé sochy potřebují osvětlení, přívod vody, mnohdy je také potřeba, aby se na místo dalo zajet s jeřábem.

„Věřím, že sochy do veřejného prostoru patří více než do galerie. Výstava Umění ve městě je prezentací toho, co se na umělecké scéně děje, a obohacením města na to léto. Myslím, že to městu dává nový příběh, nový námět k diskuzi. Lidé, kteří chodí denně do práce stejnou cestou, najednou narazí na sochu, i ti, kteří by jinak do galerie nešli, se najednou s uměním potkají a mají téma k přemýšlení, diskuzi,“ komentuje.

Velká hračka Alexandry Koláčkové|foto:Jana Matznerová

Asi nejvíce na sebe Michal Trpák upozornil sochou obří mouchy, kterou v roce 2011 umístil na Černou věž. „Překvapuje mě, jak se k tomu lidé pořád vrací. Je to už pět let a pořád to mají v hlavě. Mám radost z toho, že některé instalace se lidem natolik zaryly do paměti,“ říká.

Moucha byla tři metry dlouhá a vážila 100 kilogramů. Její pověšení na Černou věž tak nebylo vůbec snadné. „Pro tyto instalace musí být dopředu vypracovaný statický posudek. Statik ve spolupráci s umělcem navrhne, jak má být socha ukotvená, propočítá všechny tlaky, váhy, aby se opravdu nic nestalo, a nakonec nastoupí horolezci s lany a kladkami a tahají mouchu na věž,“ popisuje Michal Trpák.

Říká, že inspirací je mu život, který žije, cestování, setkávání s lidmi. Svůj život prý dokumentuje skrze svá díla. Pomáhá mu příroda a sport. Mnoho nápadů dostává, když si jde zaběhat do přírody nebo vyrazí s batohem do hor.

Michal Trpák rád experimentuje s materiály. Pracuje se dřevem, kamenem, kovem, ale i s pryskyřicemi nebo lamináty. „Baví mě to zkoušet a také si myslím, že pro každou sochu může být vhodný jiný materiál,“ dodává.

Pokud pracuje na velkých sochách do venkovních prostor, nejprve vyrábí model z hlíny, dřeva či polystyrenu. Pak vzniká forma a teprve do ní se lije finální materiál, například beton. „Třeba formu na sousoší Dialog jsem odvezl do betonárky a tam jsem si do ní nechal nalít beton, takže se vlastně spojilo víc profesí,“ prozrazuje.

Doba výroby jednoho díla je různá. „Může to být i jeden den. Záleží, jak je ta socha velká, jak moc je nápad intenzivní a jak moc rychle ho chci vidět zpracovaný. Někdy mě něco napadne a hned to chci vidět, tak se do toho pustím, někdy to zraje třeba měsíc nebo i rok. A jsou také nápady, které nikdy nezrealizuji,“ uzavírá Michal Trpák.