Jiří Březina starší: Počítačová gramotnost

Pravda, nějaké problémy jsem měl i předtím, když mě živila mě tužka, kalkulačka a nekonečné telefonování. Třeba termínový optimismus, který mi komplikuje život dodnes. Všechno mi trvá déle, než bych čekal.

Ale pokud jde pracovní nástroje, problémy nebyly. Věděl jsem, kdy použít obyčejnou tužku a kdy propisku, a ovládal ořezávátka několika systémů. V krátké době jsem zkrotil kalkulačku Nisu s kličkou i pozdější elektrické typy, zvládl jsem i centrování děrovačky na střed papíru a čitelná razítka sázel první ranou. Zápasil jsem snad jen s psacím strojem, ale ten jsem používal velmi zřídka.

A pak se mi na stole objevil první počítač. Byl jsem z něj nadšený, ale rychle jsem zjistil, že nadšení k jeho zvládnutí nestačí. Tvrdohlavý stroj vyžadoval přesné postupy, tečka byla tečka a čárka čárka, každá klávesa měla spoustu funkcí a s odhadem člověk daleko nedošel. Počítač sice poslal kalkulačku i psací stroj do penze, ale nejdřív bylo třeba se s ním naučit.

Tohle učení mě naštěstí bavilo, což bylo dobře, protože nemělo konec. Přicházely nové verze programů, nové systémy i úplně nové počítače. Trvá to i teď a spíš je to horší. Protože už nebojujeme jen s počítačem na stole, ale spolu s ním proti nám stojí mobil, televize, mikrovlnka, sporák, lednička a bůhvíco ještě. Počítač už máme i v chytré žárovce. A to všechno se nám pořád mění pod rukama a co jsme o jejich ovládání věděli před pár lety, je rychle přepsáno. Některé bitvy jsem už vzdal. Už se nesnažím nastavit čas na našem sporáku. Zima nebo léto, náš sporák má pořád stejný.

Ale teď nám svítá naděje a má jméno umělá inteligence. Konečně se karta obrací a počítače se naopak učí rozumět nám lidem. Tu dřinu jim fakt nezávidím.