Jiří Březina starší: Stupně zapomínání
Nenudil bych vás s tak banálním problémem, jako je mizerná paměť, kdybych si nevšiml, jak mám její výpadky roztříděné. Skoro jako by mi zapomínání někdo řídil.
Nejvýkonnější je paměť na jídlo. Odložený krajíc chleba nebo banán se mi zaryjí do hlavy a nedají pokoj, dokud je nenajdu. Je úplně jedno, jestli jsem hladový nebo sytý, ta červená kontrolka svítí vždycky stejně. K dokonalosti tomu ale něco chybí, protože sice bezpečně vím, že mám někde nakousnutý chleba, jenže nevím, kde.
Jakžtakž snesitelný výkon předvádí moje paměť, pokud jde o nářadí, nástroje a vůbec věci praktické povahy. Šroubováky a kleště zapomínám jen občas a po pár pokusech je nacházím. Tedy většinou.
Nejhorší je to ovšem s dokumenty, potvrzeními, fakturami a dalšími produkty rozvinuté byrokracie, ve které všichni žijeme. Ty mi z hlavy vypadávají šmahem. Jen zřídka se mi podaří strčit důležitý papír do šanonu dřív, než zmizí. Pokud zůstane jen tak ležet na stole, je tu naděje, že mi ho mladší vrstvy nad ním zachovají. Ale když ho v záchvatu pečlivost někam bezpečně schovám, je s ním ámen.
Přemýšlel jsem, jaký mohou mít tyhle rozdíly v zapomínání důvod. Možná je to dědictví po zvířatech, pro která je nejdůležitější potrava, která znamená přežití. Proto si pes pamatuje zahrabaný kus masa celé týdny a sojka celou zimu nezapomene, kam si na podzim schovávala žaludy.
A co dalšího si zvíře musí pamatovat? Šroubováky a účtenky rozhodně ne. Ty jsme si na sebe z celé přírody vymysleli jenom my. Dobře nám tak.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
