Jiří Březina starší: Podzimní mimikry

Najednou jsem si všiml, jak se v jednom hnědém souostroví dal jeden ostrůvek do pohybu. Přišel jsem blíž a ona je to kachna. Ještě blíž jsem zjistil, že kachny ve skutečnosti tvoří dobrou polovinu plovoucího souostroví. Nehnutě plavaly mezi listím, a kdyby se jeden kačer zrovna nepotřeboval protáhnout, vůbec bych si jich nevšiml.

Předtím bych nevěřil, že na hladině rybníka přehlédnu kachnu, ale přehlédl jsem jich aspoň dvacet. Splynuly s listím úplně dokonale díky špinavě hnědému peří, v jehož barvě nebyl mezi kačerem a kachnou viditelný rozdíl.

Nenápadný vzhled se zvířatům hodí. Maskují se mírumilovní býložravci, protože nechtějí být sežráni ale i krvelační predátoři, kteří se sice nemají koho bát, ale zase nepotřebují vyplašit kořist předčasně.

O tom jsem přemýšlel cestou dál, když jsem si uvědomil, že tytéž kachny vypadají na jaře úplně jinak a jsou všechno jen ne nenápadné. Vyšňoření kačeři kovově blýskají smaragdově zelenými hlavami a jejich skoro bílá těla na slunci svítí do dálky. Kachny jsou sice oděny střídměji, jak je u samic většinovým zvykem, ale aspoň místo šperků nosí kovově lesklá zrcátka na křídlech.

Všichni jsou jak ze škatulky, protože jaro je dobou namlouvání a kachny si oblékly svatební šat. Co na tom, že je v té parádě liška nebo orel uvidí na kilometr. Námluvy mají přednost před vším a žádné „sedávej panenko v koutě“ se v ptačí říši nenosí. Úspěch vyžaduje být viděn a za šanci na potomstvo riskují budoucí rodiče i život. A zřejmě jim to nějak vychází, protože kachen je na rybníku pořád dost.

Možná z toho plyne nějaké poučení i pro nás pro lidi.