Jiří Březina starší: Dopravní absurdity
Slovo „retardér“ má asi víc významů, ale pro mě je to hlavně umělý hrbol na vozovce, jehož smyslem je vyrazit mi zuby. V budějovických ulicích jsme si retardéry užívali léta a najednou mizí. Dostal snad někdo rozum?
Mně chybět nebudou. Roztahovaly se na nepřehledných křižovatkách, s jejichž průjezdem má člověk dost starostí i bez umělých překážek. Přijíždíte do křižovatky a máte dát přednost zprava. Tam ovšem nevidíte, protože chodníky jsou ověšené kontejnery, všudypřítomným lešením a oranžově blikajícími auty.
Vaše další starost jsou zrcátka, protože s rozměry obézních aut v protisměru šířka ulice evidentně nepočítala. A pozor, ještě tu jsou chodci, kteří si vaše zpomalení vyložili jako pokyn, aby se vám vrhli před auto. K tomu vaše hlava zpracovává hrozny dopravních značek. Kdo přišel na to, že zrovna teď vám chybí napjaté čekání, kdy už to drncne?
Nemluvím o tom, jaká radost byla zatáčet na mokrém retardéru na kole.
Tahle absurdita tedy z ulic zaplaťpánbůh mizí, ale jiné trvají.
Třeba tlačítka na přechodech. Každé se chová jinak. Někde jsou, tváří se důležitě, ale zelenou dostanete i bez mačkání. Jinde zmáčknout musíte, jinak máte smůlu. A pak jsou křižovatky, kde zmáčknete, zmáčknete včas, a stejně dostanete šanci až při dalším cyklu, když jste se dostatečně vynadívali na auta jedoucí ze všech směrů, a už ve vás hlodá podezření, jestli ten krám vůbec funguje. Nepochopitelné, tím spíš, že vaše zelená nikoho nezdržuje, protože cyklus barev se nemění, ať mačkáte, nebo ne.
Unikátní manýry vykazuje přechod na Máji u multikina. Je to typ povinně tlačítkový, takže bez stisknutí se zelené nedočkáte. Stisknete-li včas, dostanete sice šanci, ale musíte dávat velký pozor na auta, která se chystají přes přechod odbočit. Ta auta totiž dostala svoji zelenou o několik vteřin dřív a svůj náskok berou to jako výzvu, jestli stihnou projet přechod před vámi. S těmi rychlejšími se setkáte na zebře.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.